Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Casket - Upright Decay

CasketUpright Decay

Bhut22.2.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Podtrženo, sečteno něco málo přes průměr. Ale připusťme, že o boření hranic a shazování příček tady nikomu nešlo. Takže jen volume doprava a třepat, třepat, třepat.

V době, kdy se to hemží všelijakým technickým lihem, pardon, deathem, jsem ani nečekal, že se ještě najde pár jedinců holdující staré dobré škole. Jistě je dost kapel, které si jedou syrový death osmdesátých let a raných devadesátek, ovšem není jich mnoho. Na špici soudobého zájmu se dnes třpytí technical death metal, brutal death metal a jim podobné. Soudobý death klade důraz na čistotu a propracovanost jak hudby, tak především zvuku samotného. Neříkám, že je to na škodu, ale není od věci se tu a tam přemáchnout ve špíně postarších časů. K nám do redakce tak zavítala promo nahrávka německé bandy Casket, která se velice ráda koupe v těchto vodách. A dávají to taktéž značně najevo svými písněmi, však také svůj styl označují jako fucking old school death metal. Onen materiál se jmenuje Upright Decay a pochází z dnes nepříliš aktuálního období – z roku 2008. Tak nebudeme příliš dlouho otálet žvaněním kolem a pustíme se rovnýma nohama do útrob smrtí načichlé nahrávky.

 

Prvně musím přeci jen připomenout, že Casket nejsou na scéně nikterak nově. Své drápky zasekli již v roce 1990 a o rok později už vydali své první demo. Ovšem první debut přišel až v letech 1998, kdy vyšla deska Under The Surface. Dále následoval počin Faces Of The Dead v roce 2000 a po dlouhých osmi letech se pak kapela znovu chytla myšlenky něco natočit a vzniklo tak album Upright Decay. Trojice nadšenců tak dala vzniknout velmi syrové vizáži typického death metalu evropského ražení, jako tomu například bylo u raných Atrocity, či Dew-Scented. Inspiraci můžeme hledat i u kapel typu Cannibal CorpseKrisiun nebo třeba Brutal Truth. Osobně v kapele cítím jistý odkaz i na legendu Carcass, zvláště přivoním-li ke zvuku baskytary. Neznat datum výroby, datoval bych ho do zcela odlišných let. 

Žádná živelná pohroma, pohodové střední tempo s občasným rozvášněním se, vcelku nenásilná práce, ale i tak je drsné výrazivo značně citelné. Samotný zvuk se pěkně zabodává a ačkoliv není vyloženě čistý, ani příliš zamumlaný, má velký podíl na posluchačově rozpoložení. Jak už bylo výše naznačeno, zvuk baskytary je uhrančivý, při jeho nádherném mrmlání se mi hned vybavily ty staré partičky. Kytara má příjemně ostrý zvuk, aby v tom tlumeném děsu lépe vyniklo vcelku zdařilé riffování. Bicí jsou klasikou sami pro sebe, nic zvláštního. A zpěv je typický pro death, já v něm slyším například odraz Malevolent Creation v devadesátých letech například desku In Cold Blood. Společně to vše funguje tak jak má a posluchač se může těšit z novodobé porce staré dobré flákoty. Ovšem celkově mi tu ještě cosi chybí. Chybí mi šťavnatost materiálu, jisté rozčarování, trochu neslyšeného a nepřejídavého. Ale to už bude stejně nejspíš jenom moje soudobá mlsnost. Kdyby tahle věc vyšla o třebis takových patnáct let dřív, hned bych se na ni díval jinýma očima. Ovšem o to vcelku kapele jde - yhnout se všem trendům a jet si tu svou. Vzývat krásu syrového death metalu a oprašovat lesk tohoto překrásného stylu.

 

Konstrukčně je deska postavena v opravdovém duchu staré školy. Počátek – Intro, jak oblíbená záležitost. Následuje set deseti songů, které jsou až po okraj naplněny syrovostí, na své si v tomto čase přijde každý, komu se líbí daný styl. Nečekejme žádné kreace a exhibice, jen tvrdě odvedenou práci ovšem s noblesou. Tahle deska vznikla, aby se při ní mlátilo hlavou a nekoukalo s vykulenýma očima a pusou dokořán. Je to značně pocítitelný aspekt alba. No a na závěr takové malé outro, respektive baladická vyhrávka akustické kytary. Malé odlehčení bylo mnohým kapelám vcelku blízké. Není proto divu, že se onoho loučení chopili i Casket


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky