Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moje životní zkušenost je taková, že intuici nebo chcete-li šestý smysl mají víc v osobnostní výbavě ženy, ale v tomto případě jsem se k nim alespoň částečně přiblížil. Už když jsem začal prohlížet titulní obrázek na novinářské CD pošetce a začal se pročítat přiloženým příběhem, bylo mi jasné (byl to v té době jen odhad), že tohle nebude pro mě a že cílová skupina budou lidé, kterým nerozumím, kteří se pohybují v nějakém svém (jejich) fantasy světě, pokud možno co nejdál od reality, kterou jsem zase já, technik a pragmatik vzděláním i myšlením, vyznával vždy jako jediný možný náhled na svět.

Tuolla je podle toho příběhu nějaký vymyšlený svět, šťastný, krásný a dokonalý svět, kde žije mladá dívka Aodrëna, která nikdy nic jiného než ten její svět nepoznala, ale která má něco jako tucha, že jinde by mohlo být líp. A tak se jednou rozhodne a vydá na cestu za štěstím... Příběh desky je prý zhudebněním jejího putování a toho, co všechno prožívá, co všechno se jí stane, ale po pravdě řečeno by za tím mohlo být třeba plahočení Baníku Ostrava v lize za rok 2010 a nepoznal bych rozdíl. Mohlo by to být cokoliv, jakýkoliv životní příběh, kde není nouze na trochu štěstí, trochu průserů, trochu zklamání, trochu zase štěstí. Jen je potřeba natřít to na barevno, zabalit do vymyšlených jmen a světů a naládovat do toho pokud možno co nejvíc emocí.

A s tím mám vlastně asi největší problém, protože byť mám neodkladný pocit, že by se mnou při poslechu měly cloumat emoce, celá horská dráha emocí, jediná myšlenka, která mi vrtá v hlavě, je, když ta věc konečně skončí. Deska Tuolla je především dlouhá, 53 minuty je moc vzhledem k obsahu, který neumí nabrat tu správnou dynamiku, a celek se táhne jak čekání u doktora. Nechoďte tam!

Album je dílem Cécile Delpoïo, která kromě této své sólové aktivity zpívá v symfo-metalové kapele Remember the Light a jinak se věnuje mnoha dalším kreativním oborům – grafika, režie, produkce a tak podobně. Všechno kolem této desky má na svědomí ona (s výjimkou hostujícího Nilse Courbarona ze Sirenia v sedmé skladbě) a rozhodně nemám problém jí přiznat, že je v tomto ohledu všestranný talent. Je to sice talent na věci, kterým nerozumím, které mi mnohdy přijdou na hraně a spíš za hranou kýče, ale zase na druhou stranu chápu, že cílová skupina existuje a velmi pravděpodobně to vidí zcela jinak než já.

Hudebně je pro mě docela těžké se v nahrávce vyznat a zařadit ji do jednoduchého žánrového rámce. Velmi snadno lze zmínit filmovou hudbu, protože představa, že by tahle produkce mohla fungovat jako ambientní rámec pro nějaký biják, se nabízí velmi přirozeně. Velká část desky využívá klasické nástroje (klavír a další klávesy, smyčce...) a ve spojení se školeným zpěvem samotné Delpoïo to všechno zavání klasikou, řekněme pokusem o operu, ale na tyhle ambice chybí skladatelský um. V některých skladbách se do popředí dostává folkový duch, typicky v páté Erimaïlma, která připomene souputníky Heilung nebo tvorbu Diamandy Galas, jejíž zaříkávání zazní i v deváté The Serpent’s Venom. Je toho povícero a vlastně by nic z toho nemusel být problém, kdyby celek dokázal zabrat a vnést do desky trochu života a energie. Jediný větší náznak epické scény představuje pátá minuta skladby Erimaïlma, ale jinak si horkokrevný fanoušek mnoho záchytných míst nenajde.

Deska se z mého pohledu drží příliš při zemi a nedokáže vymyslet chytlavější moment, kterým by nalákala posluchače, který se sám nerozhodl jí bezmezně propadnout. Postrádá dynamiku a příliš se točí v kruhu pocitů a emocí, kterým nedokážu úplně porozumět, což samozřejmě chápu, že může být plně moje chyba. Každopádně po jejím dohrání jsem si slyšitelně oddechl. A pustil si staré Burzum.