Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédskou formaci Cemetary, které vdechl v roce 1989 život Mathias Lodmalm, vidím po všech těch letech jako trochu zapomenutou. Bude to nejspíš tím, že po roce 1997 už se žádný zázrak nekonal a po albu Phantasma to kapela zabalila. To je oproti dalším, stále fungujícím souborům prostě málo. Kapely jako Paradise Lost, Amorphis, nebo třeba Katatonia si dál říkají o pozornost a každá z nich si jde svou cestou. To za Cemetary se zabouchla hřbitovní branka, klíč spadl kamsi do kanálu, a tak se musíme spokojit se vzpomínkami. Jde ovšem o vydařené memoáry. Alba An Evil Shade of Grey, Godless Beauty, Black Vanity, Sundown a Last Confessions zanechala v metalovém undergroundu svoje stopy. Kapela se postupem let z hrubého podzemního projevu prodrala k melodickému a chytlavému death/doomu, v němž se snoubila přímočarost s melancholií. Vše se prosvětlilo, ale pořád zůstalo v příšeří...

Desku Last Confessions jsem si vybral záměrně. To nejúspěšnější období kapely stylově zakončuje. Můžeme tady vést diskuze o tom, jak povedené bylo pokračování pod názvem Cemetary 1213 s deskou The Beast Divine. Můžeme se přít o síle alba Phantasma, které vyšlo v roce 2005 už zase pod klasickým názvem Cemetary. Jedno si ale neodpustím, myslím, že se to Matýskovi trochu vymklo z kontroly a celé to na mě dělalo dojem, že vlastně neví co dřív. Měl jsem rád gotiku Sundown (ale jen album Design 19), který autora nasměroval do jiných vod, po čemž zrovna prahnul. Ale on se potom různě obracel a vracel, což se mi moc nezdálo a působilo to křečovitě... Ten konec Cemetary je takový podivný, rozpačitý. Mathias pak po roce 2005 z metalové scény úplně odešel a zkoušel to na poli elektroniky (třeba jako DJ). Dneska je budoucnost Cemetary nejistá, ale otevřená, lépe to vyjádřit neumím. Třeba k něčemu dojde, objevila se nějaká prohlášení, sám bych byl ale radši za hrobové ticho a vzpomínky na raná léta. To by mělo stačit. Těch pět alb, která vyšla v letech 1992 - 1997, je tu navěky a díky nim je odkaz Cemetary nesmrtelný.

Kdybych si měl tipnout, tak z těch pěti desek ukáže asi víc lidí na jiné zásadní album, ale já nedám na Last Confessions dopustit. Není pro mě tím stěžejním, ale zasáhlo mě v době, kdy mi to všechno po dlouhé domácí hřbitovní anabázi pěkně sedlo. Last Confessions je krátká, necelou půlhodinu trvající intenzivní jízda. Silně melodická, téměř bez oddechu odšpuntovaná, chytlavá a s typicky nařvaným Mathiasovým vokálem. K němu mám takový vztah, že mi nevadí, i když mám na poli devadesátkovému death/doomu radši Edlunda nebo Holmese a Mathias působí trošku buransky. Jako by se mi pořád něco nezdálo? Tak já už mlčím, ale u Cemetary zkrátka byly chvíle, kdy jsem váhal a ne všechno bral za své na první dobrou. Opatrně jsem kolem nich našlapoval. Co když se stane něco, co by mi najednou zkazilo náladu a celý dojem...?

Last Confessions vyšlo jako poslední album před vznikem projektu Sundown a jako takové působí. Informacemi zrovna nehýří. Ve verdiktu píšu o návratu do devadesátek, kdy ještě rostlo hřbitovní kvítí Cemetary desku od desky do zdravé krásy. Ale ono už vlastně pomalu odkvétalo... Tady máte půlhodinu smutku co umí kopnout do rozkroku a jde se dál, už nemám na Cemetary čas, s pozdravem váš Mates. Album navazuje na předchozí sbírku Sundown a Black Vanity, ale je odvázanější, jako by už o nic nešlo a neexistovalo nic, co by mělo držet kapelu na uzdě. A ona je to taky pravda. Prostě to šlo ven, vyřvat své poslední frustrace a už si pomalu barvit vlasy na havraní čerň a strkat nohy do kožených kalhot. Vždyť za dveřmi už stojí ten pán z The Sisters Of Mercy... Z tahu na bránu vybočují dvě skladby - těžká, ale víc zadoomaná Twin Reactor a baladická One Burning Night. Jinak je Last Confessions jízdou, kde se na začátku nastoupí, uvnitř cyklu si pořádně zatřepete hlavou a za chvilku už se vystupuje. Žádné průtahy, víc toho není, ani logo na obalu... Ten jinak evidentně navazuje na malbu předchozí desky Sundown, je v tom kus symboliky...

I proto mám k této desce zvláštní vztah. Vím, že je jakási ošizená, ale stejně mě to málo, co se na ní objevuje, vždycky povznese a dodá správně nostalgickou náladu. Jako desky před ní, jako celá ta devadesátková éra Cemetary. Nenosím v sobě pocit, že jde o nějaké odřezky a zbytky po hodech předchozích nahrávek. Své si Cemetary řekli a na Last Confessions svůj původní odkaz zakončili. Teď už zbývá jen vzpomínat a když přijde ta správná doba, tahle stará alba vytáhnout na denní světlo a znovu si užít tu podzimní krásu odkvetlé melancholie, která dostává na frak od dřevních a přízemních metalových pudů. Dívá se na nás ze zrcadla a jako bájný Fénix ukazuje svoje ohořelé torzo těla. V celých Cemetary vždycky bylo dost špíny a kalu na to, aby se to vzletné a atmosférické nedostalo zbytečně vysoko. A to na nich mám nejraději.