Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Centinex - Death in Pieces

CentinexDeath in Pieces

Garmfrost21.5.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Centinex se vrátili s deskou, se kterou si ostudu neudělají. Je takříkajíc nahrávkou do nepohody. Nic moc nepřináší, pokud nelze počítat zábavu a potěšení z dobře provedené práce. Krásně odsýpá, neobsahuje vycpávkové skladby, ani se nenadějete a je konec.

Martin Schulman se na Death in Pieces opět obklopil komplet novou sestavou, se kterou se snaží udržet původního ducha kapely a takříkajíc i nadále kráčet se vztyčenou hlavou v novém tisíciletí. Když jsem se o personální rošádě dozvěděl, napadlo mě, že je s Centinex ámen. Chybět mi bude zejména Högbomův hluboký growl. Ač se tedy zdá, že je všechno špatně a že se novinka nebude dát poslouchat, opak je pravdou. Kapela je doslova zalitá živou vodou a výsledkem personálních změn je našlapaná deska, kterou je radost poslouchat.

 

centinex

 

Nejvýraznější změnou je omlazení na bubenickém postu. Novic Florian Rehn, který ještě nestačil nasbírat bohaté zkušenosti, ale své už dokázal v Skulldrain nebo Moth, rytmus drtí mocnými údery i svěžími vyhrávkami. Většinu nahrávky se drží v klasickém deathovém rytmu tupa tupa tupa, avšak nebojí se tu a tam monotónní tempo ozvláštnit houpanci (groove) a přechody. Všechno je samozřejmě přizpůsobeno k stylové ortodoxii staré hašišácké kapely. Nejvýraznější změnou je každopádně nový growler. Jméno Henrik Andersson mi nic neříká, je ale stejně jako nový kytarista Jörgen Kristensen veteránem (prý) švédského undergroundu. Dle mého názoru se jedná o chlapíky, kteří toho moc nedokázali, nikdy z totálního podzemí neprorazili do vyšších pater, ale talent v nich dřímal, a nyní díky Schulmanovi dostali novou šanci ukázat, že je v nich víc, než pouze nadšení a metalové srdíčko.

 

Centinex vydávají desky s totožnou stopáží čítající 32 minut a něco a pokaždé s desítkou stop. Pochmurný cover se královskou smrtkou vytvořil pro kapelu opět indonéský umělec Bahrull Marta (např. Aoratos, Mephorash) a produkce se ujal Johan Hjelm, který nahrával i Redeeming Filth. Album má příjemně živelný zvuk a drnčící barvu jak se sluší a patří na švédskou legendu.

 

Je poznat, že se mi Death in Pieces líbí? Je mi jasné, že ano. Líbí! Nejedná se o nic závratného a světoborného. Ne, z repráků duní třicet let stará kapela hrající muziku pořád stejnou. Jenže i tohle lze podat zábavně. Návratové desky nebyly špatné. Zejména Redeeming Filth byla fajn. Doomsday Rituals už méně a hlavně s menší trvanlivostí. Novinka se rozjede v podobném duchu jako Viktoria od Marduk. Rozeřve se siréna a krátce po ní se rozbouří našlapaný deathový marš. Oproti Marduk je samozřejmě Centinex citelně klidnější a pomalejší, ta hrozba a brutální rozjezd je zkrátka parádní. Zkraje jsem měl problém s novým hlasem. Henrik se nenoří do takových hloubek jako jeho předchůdce, jeho hlas je více špinavý a uřvaný. Umí však vymyslet zajímavé linky a tak se po uvyknutí na změnu stává pro Centinex požehnáním. Nahrávce dodává větší razanci a pestrost. Centinex vlastně pokaždé desku rozjedou nářezem a postupně tempo tlumí a naopak přidávají na razanci a tvrdosti projevu. Taková Tomb of the Dead se může v klidu stát koncertní stálicí.

 

 

Centinex se vrátili s deskou, se kterou si ostudu neudělají. Je takříkajíc nahrávkou do nepohody. Nic moc nepřináší, pokud nelze počítat zábavu a potěšení z dobře provedené práce. Krásně odsýpá, neobsahuje vycpávkové skladby, ani se nenadějete a je konec. Myslím si, že milovníkům skandinávského death metalu musí Death in Pieces udělat minimálně radost. Mě potěšila víc než dost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky