Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Trance of the Undead / Chaos Perversion - Trance of Perversion

Trance of the Undead / Chaos PerversionTrance of Perversion

Garmfrost21.4.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Hnusné, nepříjemné a zvěrské je společné album dvou odporných projektů. Oba pojí upřímná zlovolnost a uvěřitelnost. Také schopnost vytvořit sakra dobrou atmosféru, která pohltí jakékoliv pochyby.

Je libo trochu black/deathu z Brazílie nebo Chile? Nebo z obou zemí? Polský podzemní label Godz ov War Productions si přichystal zajímavé split album řádně chmurné dvojice interpretů z řad toho nejodporněji znějícího extrému. Oba spolky, respektive projekty dvou třicátníků, produkují různé pohledy na peklo umělecké i filozofické. Nejedná se o divočárny raubířské, spíše temně meditativní. Milovníky mainstreamu, ale ani příznivce tradičněji znějícího blacku či deathu ani jedna strana mince Trance of Perversion neuspokojí. Jejich styl je poměrně daleko od čistých produkcí a jasných riffů. Přičemž se nedá říct, že se jedná o amatérismus či barbarský underground. Koho neodradily moje slova ani první tóny alba, nechť se pustí do dalšího čtení i opakovaného poslechu.

 

První polovice Trance of Perversion patří brazilskému projektu Trance of the Undead, za kterým stojí multiinstrumentalista Trance of the Undead. Úvod příspěvku Trance of the Undead, skladba Retribution for the Dead (Astral Punishment), je devět minut dlouhá expozice násilí, temnoty a meditativních hlubin. Atmosféře songu odpovídá hnusná produkce, ve které je ovšem slyšet každý detail. Hluboké growly se sbíhají ve screamech, šepotech a šílených deklamacích. Většinové tempo skladby je divoce vedené. Kytary nejsou virtuózní, ani nehrají hlavní roli. Tou nejsou ani bicí či klávesy. Vše je rovnocenné. Ve skladbě jsou použity samply z mysteriozního filmu Poslední vlna z roku 1976. Také následující Grave Sacrament MMXXIV pokračuje v nastaveném stylu. Song je o dost extrémnější a přímočařejší. V náladě vnímám lásku k hororovým soundtrackům. Alespoň si to myslím a z muziky Trance of the Undead cítím. Rituální rytmy podpořené tu a tam tympány (myslím si, že jsou to ony) pomáhají skladbě umocnit duchovní vytržení. Po letmém ohlédnutí za předchozí tvorbou projektu je zřejmé, že se jedná o diskografii různých split alb, EP a jednoho full-lenght alba dobře vyváženou. Píšu si do deníčku!

 

Chaos Perversion je z trochu jiného soudku. Tedy ne hudebního, skladby navazují na znění příspěvku Trance of the Undead. Jsou více hrubé až surové. Jedná se o projekt jistého Flaurose U., který využívá různé hosty. Zde mu pohostinně pomohl Trance of the Undead, který se zhostil ambiencí, kláves, mixu i masteringu. Bicí nahrál jistý Juan Cancino a vokálů Alex Sick Insulter. Neznám nikoho. Stejně jako Trance of the Undead, i Chaos Perversion použili samply z filmu. Ve skladbě Entangled by the Roots of Death zazní samply z hororu Dead of Night. Chaos Perversion je stylově podobný Trance of the Undead. Také znásilňují starodávný death metal s black metalovou černotou. Více než prvně jmenovaní mi evokují starší počiny Grave Miasma, Temple Nightside atd. Chaos Perversion jsou však divočejší. Nebojí se ponořit do opravdu hlubokých propastí zlých emocí. Styl obou skladeb Chaos Perversion mi sedí víc než Trance of the Undead. Práchnivějící zvuk, zdivočelé rytmy a humusácký growl dobře sedí do nekromantských nálad, návratu mrtvých mezi živé a jejich ubližování blízkých. Entangled by the Roots of Death vás flákne přes tlamu a vtáhne do nehezkých rituálů. Vokály jsou stejně nelidské jako instrumentální teror. Popisovat to, co se zde děje, není zrovna nejlehčí. Těch pár akordů a rytmických variací slovy nelze vystihnout. Chce se mi řvát. Nejšílenější je doba, kdy se skladba zpomalí. Archontic Sublimation je ještě intenzivnější. Klokotání je zrůdné, kytary zmrzačené a rytmy zaostalé. Mrzácká zuřivost skladby je však natolik atraktivní, že se necháte ponížit úplně a pustíte si ji znovu a pak znovu.

 

Hnusné, nepříjemné a zvěrské je společné album dvou odporných projektů. Oba pojí upřímná zlovolnost a uvěřitelnost. Také schopnost vytvořit sakra dobrou atmosféru, která pohltí jakékoliv pochyby.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky