Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Charles Lloyd & Jason Moran - Hagar

Charles Lloyd & Jason MoranHagar's Song

Jirka D.13.5.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Niterné a osobní album dvou vynikajících muzikantů, jejichž spolupráce nepostrádá rafinovanou záludnost i dokonalost jednoty.

Na první pohled by se mohlo zdát, že přítomnost pianisty Jamese Morana po boku v podstatě legendárního Charlese Lloyda je jistým způsobem čest a prokázané dobrodiní, ale jestli je na této dvojici a jejich desce Hagar’s song něco krásného, tak jejich naprosto vyrovnaný dialog.

 

Charles Lloyd se narodil v roce 1938 v Memphisu, Tennessee a přes bluesové big bandy a množství spoluprací od The Beach Boys až po The Doors (album Full Circle, 1972) se vypracoval na respektovaného tenorsaxofonistu a flétnistu, o jehož hře se mluví v tom smyslu, že má v sobě duši. Oproti tomu je pianista a skladatel Jason Moran rodákem z texaského Houstonu a služebně o 37 let mladší. Sbírka jeho ocenění by vydala na menší slabikář a jeho skladby, kombinující netradiční (někdy až avantgardní) jazz, techniku stride piano, hip hop a mluvené slovo, doznávají zasloužené pozornosti napříč planetou. Zatím poslední spolupráce těchto dvou hudebníků – Hagar’s song – je pestrá procházka po muzikantské duši, jejíž kouzlo časem vyprchá jen stěží.

 

Charles Lloyd & Jason Moran

 

Na nahrávce se lze obdivovat kdečemu, od na první pohled jednoduché volnosti hraničící až s nenucenou improvizací, přes výborně vystavěnou atmosféru korespondující s příběhem desky, až po niternou hloubku, do níž lze proniknout až řadou ničím nerušených poslechů. O to zajímavější je sledovat proměny vlastního náhledu na zprvu jednoduchou desku, který se od konstatování „příjemná kulisa“ – k mé hanbě řečeno – posouvá a prohlubuje, a bourá tak původní přesvědčení, že první dojem lze udělat jen jednou. Dost možná, ale další dojmy tentokrát převažují.

 

Skladby na desce se nesnaží působit silou, nebudí v posluchači úžas a okatě nevystavují instrumentální dovednost, plynou prostě jako život, o kterém vypráví a až pochopení, že právě život je největší dobrodružství, dává nahlédnout do jejich podstaty. Duo Lloyd a Moran vystupuje jen jako vypravěč prostého příběhu, jehož laskavý hlas nikterak nesnižuje hloubku události, která se přede mnou odehrává. Souhra obou protagonistů je přímo ukázková, v místech s dominancí saxofonu piano jen dotváří atmosféru a jeho lehké údery dávají prostor každému Lloydovu nádechu, aby v následné pasáži dynamicky převzalo vedoucí otěže. Stále je ale třeba mít na paměti, že tu nejde o soutěž a individuální přehlídku, ale o vzájemný respekt, který posiluje celkový dopad alba a posouvá obyčejnou hudební spolupráci na souznění dvou blízkých duší.

 

Na albu je zatěžko hledat a vyzdvihovat konkrétní místa a skladby, funguje jako celek a jako celek je třeba jej přijímat. Hluboký otisk zanechává stěžejní „Hagar suite“, rozdělená do pěti plynule navazujících skladeb, uvozená působivým partem basové flétny, doplněná o tamburínu a v úvodu druhé části obsahující asi nejsilnější motiv piana na albu. Ale v kontextu desky jde jen o dílčí událost v niterném a působivě vystavěném příběhu. A takových příběhů není nikdy dost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky