Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na první pohled by se mohlo zdát, že přítomnost pianisty Jamese Morana po boku v podstatě legendárního Charlese Lloyda je jistým způsobem čest a prokázané dobrodiní, ale jestli je na této dvojici a jejich desce Hagar’s song něco krásného, tak jejich naprosto vyrovnaný dialog.

Charles Lloyd se narodil v roce 1938 v Memphisu, Tennessee a přes bluesové big bandy a množství spoluprací od The Beach Boys až po The Doors (album Full Circle, 1972) se vypracoval na respektovaného tenorsaxofonistu a flétnistu, o jehož hře se mluví v tom smyslu, že má v sobě duši. Oproti tomu je pianista a skladatel Jason Moran rodákem z texaského Houstonu a služebně o 37 let mladší. Sbírka jeho ocenění by vydala na menší slabikář a jeho skladby, kombinující netradiční (někdy až avantgardní) jazz, techniku stride piano, hip hop a mluvené slovo, doznávají zasloužené pozornosti napříč planetou. Zatím poslední spolupráce těchto dvou hudebníků – Hagar’s song – je pestrá procházka po muzikantské duši, jejíž kouzlo časem vyprchá jen stěží.

Na nahrávce se lze obdivovat kdečemu, od na první pohled jednoduché volnosti hraničící až s nenucenou improvizací, přes výborně vystavěnou atmosféru korespondující s příběhem desky, až po niternou hloubku, do níž lze proniknout až řadou ničím nerušených poslechů. O to zajímavější je sledovat proměny vlastního náhledu na zprvu jednoduchou desku, který se od konstatování „příjemná kulisa“ – k mé hanbě řečeno – posouvá a prohlubuje, a bourá tak původní přesvědčení, že první dojem lze udělat jen jednou. Dost možná, ale další dojmy tentokrát převažují.

Skladby na desce se nesnaží působit silou, nebudí v posluchači úžas a okatě nevystavují instrumentální dovednost, plynou prostě jako život, o kterém vypráví a až pochopení, že právě život je největší dobrodružství, dává nahlédnout do jejich podstaty. Duo Lloyd a Moran vystupuje jen jako vypravěč prostého příběhu, jehož laskavý hlas nikterak nesnižuje hloubku události, která se přede mnou odehrává. Souhra obou protagonistů je přímo ukázková, v místech s dominancí saxofonu piano jen dotváří atmosféru a jeho lehké údery dávají prostor každému Lloydovu nádechu, aby v následné pasáži dynamicky převzalo vedoucí otěže. Stále je ale třeba mít na paměti, že tu nejde o soutěž a individuální přehlídku, ale o vzájemný respekt, který posiluje celkový dopad alba a posouvá obyčejnou hudební spolupráci na souznění dvou blízkých duší.

Na albu je zatěžko hledat a vyzdvihovat konkrétní místa a skladby, funguje jako celek a jako celek je třeba jej přijímat. Hluboký otisk zanechává stěžejní „Hagar suite“, rozdělená do pěti plynule navazujících skladeb, uvozená působivým partem basové flétny, doplněná o tamburínu a v úvodu druhé části obsahující asi nejsilnější motiv piana na albu. Ale v kontextu desky jde jen o dílčí událost v niterném a působivě vystavěném příběhu. A takových příběhů není nikdy dost.