Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to jasné jako facka. Chelsea Wolfe, naše drahá půlnoční víla, vyměnila pavučinou omotané pražce akustických kytar za neurvalejší průchod svých načernalých emocí. Folkovat v závětří svícnů a tiše vyprávět neveselá slova do tmy už nestačí. Z Chelsea je rozervaná rockerka s rostoucí zálibou v noise, který jako hlavní rozostřuje dojem hezkých snů a možných příjemností. Jo, je to jasné jako facka, Chelsea desku od desky přitvrzuje. A sluší jí to.

Posmutnělé kočkování s elektronikou na Pain Is Beauty je zapomeuto, porucha spánku v Abyss už leccos načrtla, ale je to zejména zásluha nového alba, že je Chelsea tam kde je. V široké zatemněné síni, kde si podává ruku noise s metalem a rock s půlnočním vyšilováním nebohé svěřenkyně. Víla nestojí nahá ve stínu pokoje, ale rejdí po baráku a je jí dobře jak ve sklepení, tak v obýváku s naplno puštěným aparátem. Necítí se sama a zranitelná, je ostrá jako střepy z hlavou rozmláceného zrcadla, do kterého se dřív s otazníky dívala.

Novinka syčí, kroutí se ve tmě a prská na všechny strany. Po úvodní bouři se zklidní, ale její pravá povaha je nadále výbušná, i když se hudebně už moc nepřitvrzuje. Hlavní slovo dostanou experimenty, které zlostnou tmu pohánějí, rozpínají ji a mění ideály v neradostné souznění s psychickým narušením, které je pořád někde nablízku. Chelsea křičí, šeptá i naslouchá, je vládkyní prostoru a nebojí se výzev. To poslední potvrzuje desku za deskou, na té aktuální pak nejusilovněji.

První tři skladby de facto odzbrojí, nakopnou a dají úplně zapomenout na zastydlá setkání u nočních ohýnků. Úvodní Spun navodí těžké dusno, které z alba dýchá a jasně ukáže, jak těžká umí být hudba víly. 16 Psyche ukazuje Chelsea jako drsňačku, která zřejmě definitivně dotáhla svůj výraz tam, kde jej sama chtěla mít a dokázala si, že tohle je ten správný směr. Hutná kytara, blátivá idea krásy, která povstala z nicoty už na Abyss a dnes byla povýšena na umění. Tento song to posouvá přesně do těch míst, kde to zkrátka jednou mělo všechno být. Možná ještě o kousek dál jde následující vál Vex, který svou elektronicky doomovou aurou povznáší prozatímní tvorbu slečny Wolfové do temnosvěta metalových kapel. Jo, tohle už je vážně metal. I s murmurem.

Dál už je album bouřlivé jen v určitých momentech a spíš nabízí temnou úzkost a důkladnější náhled do zkoušené duše autorky. Ke slovu se dostane i starý dobrý folk (Two Spirit), který však ve finále na albu jen paběrkuje. Pokud jsem nastínil, že se Chelsea našla ve zvukových experimentech, pak ty nové jsou zdaleka nejtěžší. Noise je skutečně tím hudebním oborem, který se nebojí na albu říci svoje (slyš např. drsný klistýr ve Strain, či závěrečnou zněkliďnující tryznu Scrape). Ani Welt se netváří jako dobrosrdečná klávesová etuda s dobrým koncem. Takže i tam, kde se zdá, že novinka krotne a nabízí vlídnější tvář, je dominantní ostrá hrana a skrytá agresivita.

Chelsea Wolfe dostála své pověsti a opět přinesla na světlo album, které zanechává silný otisk. Osobně jsem na Abyss postrádal jisté spojitosti, tady jsem je znovu našel a skutečně si nad současnou podobou této příliš hlučné princezny pomlaskávám. Hiss Spun je další deska, která výrazně promlouvá do dosavadní produkce roku 2017.