Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chelsea Wolfe - Pain Is Beauty

Chelsea WolfePain Is Beauty

Victimer29.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Projasněná tvář Chelsea sebou nese pohled na nové obzory, ale přitom nedá dopustit na věčné potemnění. Tentokrát v duchu rockové psychedelie, elektroniky a všeobecné přijatelnosti. Bolest je krásná, v tuto chvíli určitě.

Vítejte ve světě Chelsea Wolfe. Už potřetí. Ve světě, kterému vládnou tmavé barvy, gotická až okultní atmosféra, bolest na srdci a hlavně bolest v písničkách. V tklivých příbězích obalených těžce prostupnou mlhou a zakalených deštivou vodou prokapávající z rýny střechy do zhasnutého sklepa. Ve skladbách promlouvajících nakažlivou a odtažitou psychedelickou chmurou a přesto dávající na odiv jakousi naději a touhu podělit se o své vnitřní démony. Právě takto vnímám svět Chelsea Wolfe já, aspoň ten, který je zhudebněn do předchozích nahrávek Apokalypsis a The Grime and The Glow. Spolu s novinkou se totiž jeho věčně zakaboněná tvář otevírá a nechává se nést ke světlu. Ano, přesně k tomu, které ve slunečné dny prosvětluje naše pokoje.

 

Aktuální deska ukazuje Chelsea Wolfe jako autorku, které není cizí chytlavá, dokonce se chce říci až (velmi temně) popová melodie. Pain Is Beauty nabrala směr přijatelněji stravitelné tmy, která sama o sobě ani tmou není, jako spíš spoře osvětlenou místností, kam je každý vítán. Tedy ten, kdo se těchto stále poněkud nedůvěřivě působících míst nebojí. Chelsea Wolfe dnes, to není zastydlá duše schovaná hluboko pod povrchem, ale je to dospělá žena, která nesměle vystoupila nahoru, má hezkou tvář a chcete-li jí chytit za ruku, je docela velká pravděpodobnost, že se vám to povede. Novinka není ta dříve typická dark folková akustika, ale především rocková nahrávka s poměrně slušnou elektronickou podporou. To sebou mimo jiné přináší daleko čistější a civilizovanější sound.

 

Pořád je to o písničkách, samozřejmě. To by ani nebyla Chelsea Wolfe. Ovšem hlavně je to o proměně. O nových prvcích, o nové síle a odvaze zkusit se vymanit z uzavření a nechat si výrazně bledou tvář ošlehat prvními paprsky slunce. Pořád je to o mystice, o křehké duši a stínech na ní. Jen se o ní jinak hovoří. Srozumitelněji, bez schovávání, bez pohledů do země. Poslouchat nové album Chelsea Wolfe znamená být přítomen komorně působícímu představení, které svou nástrojovou bohatost nedává zbytečně najevo. Je to klidná hladina, co umí zabouřit, ale stejně u ní máte pocit, že se nemůže nic zlého stát. Ano, tahle deska je smutná, ale poslouchá se sama, bez jakýchkoliv rozpaků a dlouhému hledání správného rozpoložení. Co víc, nemá výrazné slabiny a je skutečně velmi hřejivé o ní říct, že je nejvnímavější ze všech dosavadních pokusů Chelsea Wolfe.

 

Ta ukázala, jak jí tahle aktuální podoba uspokojuje. Cítím z ní upřímnost, a to že se má vyzpívat ze svých bolístek, už není takovým traumatem jako dřív. Je to čest a nebál bych se říct, i hrdost. Pořád to tam někde uvnitř spaluje, pořád je cítit jak strašně to tíží. Přesto je to k jasné obloze natočená krása a první nesmělé objetí. Slunečný podzim jí sluší. Tmářce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky