Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chelsea Wolfe - Pain Is Beauty

Chelsea WolfePain Is Beauty

Victimer29.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Projasněná tvář Chelsea sebou nese pohled na nové obzory, ale přitom nedá dopustit na věčné potemnění. Tentokrát v duchu rockové psychedelie, elektroniky a všeobecné přijatelnosti. Bolest je krásná, v tuto chvíli určitě.

Vítejte ve světě Chelsea Wolfe. Už potřetí. Ve světě, kterému vládnou tmavé barvy, gotická až okultní atmosféra, bolest na srdci a hlavně bolest v písničkách. V tklivých příbězích obalených těžce prostupnou mlhou a zakalených deštivou vodou prokapávající z rýny střechy do zhasnutého sklepa. Ve skladbách promlouvajících nakažlivou a odtažitou psychedelickou chmurou a přesto dávající na odiv jakousi naději a touhu podělit se o své vnitřní démony. Právě takto vnímám svět Chelsea Wolfe já, aspoň ten, který je zhudebněn do předchozích nahrávek Apokalypsis a The Grime and The Glow. Spolu s novinkou se totiž jeho věčně zakaboněná tvář otevírá a nechává se nést ke světlu. Ano, přesně k tomu, které ve slunečné dny prosvětluje naše pokoje.

 

Aktuální deska ukazuje Chelsea Wolfe jako autorku, které není cizí chytlavá, dokonce se chce říci až (velmi temně) popová melodie. Pain Is Beauty nabrala směr přijatelněji stravitelné tmy, která sama o sobě ani tmou není, jako spíš spoře osvětlenou místností, kam je každý vítán. Tedy ten, kdo se těchto stále poněkud nedůvěřivě působících míst nebojí. Chelsea Wolfe dnes, to není zastydlá duše schovaná hluboko pod povrchem, ale je to dospělá žena, která nesměle vystoupila nahoru, má hezkou tvář a chcete-li jí chytit za ruku, je docela velká pravděpodobnost, že se vám to povede. Novinka není ta dříve typická dark folková akustika, ale především rocková nahrávka s poměrně slušnou elektronickou podporou. To sebou mimo jiné přináší daleko čistější a civilizovanější sound.

 

Pořád je to o písničkách, samozřejmě. To by ani nebyla Chelsea Wolfe. Ovšem hlavně je to o proměně. O nových prvcích, o nové síle a odvaze zkusit se vymanit z uzavření a nechat si výrazně bledou tvář ošlehat prvními paprsky slunce. Pořád je to o mystice, o křehké duši a stínech na ní. Jen se o ní jinak hovoří. Srozumitelněji, bez schovávání, bez pohledů do země. Poslouchat nové album Chelsea Wolfe znamená být přítomen komorně působícímu představení, které svou nástrojovou bohatost nedává zbytečně najevo. Je to klidná hladina, co umí zabouřit, ale stejně u ní máte pocit, že se nemůže nic zlého stát. Ano, tahle deska je smutná, ale poslouchá se sama, bez jakýchkoliv rozpaků a dlouhému hledání správného rozpoložení. Co víc, nemá výrazné slabiny a je skutečně velmi hřejivé o ní říct, že je nejvnímavější ze všech dosavadních pokusů Chelsea Wolfe.

 

Ta ukázala, jak jí tahle aktuální podoba uspokojuje. Cítím z ní upřímnost, a to že se má vyzpívat ze svých bolístek, už není takovým traumatem jako dřív. Je to čest a nebál bych se říct, i hrdost. Pořád to tam někde uvnitř spaluje, pořád je cítit jak strašně to tíží. Přesto je to k jasné obloze natočená krása a první nesmělé objetí. Slunečný podzim jí sluší. Tmářce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky