Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chelsea Wolfe - She Reaches Out To She Reaches Out To She

Chelsea WolfeShe Reaches Out To She Reaches Out To She

Victimer29.3.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Křehká víla se rozhodla najít svou střízlivost ve světě elektroniky. Byla to dobrá volba, byť sedmé album Chelsea Wolfe není jejím nejlepším.

Chelsea Wolfe ráda experimentuje se styly a zvukem svých alb a zkouší různá prostředí, kam zasadit svůj éterický vokál. Mohli jsme ho zaslechnout za doprovodu folkových aranžmá, blízko gothic rocku, stejně jako se nebál vlivů sludge metalu a nezanikl ani u elektronických věcí. Nezanikl nikde, naopak. Chelsea je ambiciózní autorka a ráda si dovolí vstoupit do různých hudebních komnat a důvěrně si osahat jejich atmosféru. A tu pak po svém rozvíjet a sdílet. Ve většině případů se jí to povedlo a v některých dokonce velmi. Její typicky naléhavý zpěv promlouval o psychických i fyzických útrapách z mnoha různých míst, které zabarvil do tmavě šedých odstínů. Byl plný strachu, stejně jako křehkosti bytí a citu jako takového. Protože Chelsea Wolfe je citlivá duše.

 


Další takovou zkouškou budiž sedmé album She Reaches Out to She Reaches Out to She. Na něm se autorka významně zapletla s elektronikou. S tou koketovala i v minulosti, ale na novém albu má vyloženě dominantní roli. I když je She Reaches Out to She Reaches Out to She kombinací více stylů, skrz ně je propletena syntetická síťka. V té zachytíme hodně trip-hopu, nechybí tu éterická křehkost a nechybí ani rockový drajv (hlavně na začátku alba). Můžeme se bavit o vlivech Nine Inch Nails, Depeche Mode a Massive Attack. Jsou zmiňovány samotnou Chelsea a jsou na albu skutečně slyšet. Můžeme se bavit i o střízlivosti, pokud se dozvíme, že se Chelsea po mnoha letech vykašlala na alkohol. První anti-toxické album? Možná i tak to můžeme brát. Pokud dáme na serióznější statistiku, novinka je také prvním albem, které vyšlo u labelu Loma Vista.


Když jsme si zmínili žánry, od věci nebude ani poměrně jednoduchá kostra písní. Od divočejšího, odpíchlejšího začátku, až po rozjímavější a klidnější kusy. Je vsazeno na přehlednost a snadné trávení. Kdo je na tvorbu Chelsea Wolfe zvyklý a ví, kudy a jakým způsobem se ubírala, jistě zaujme bezprostřednost, jakou She Reaches Out to She Reaches Out to She disponuje. Ano, je to pořád ta temná duše Chelsea, ale nevidím zde žádné větší překážky, které by deska měla posluchači stavět do cesty. Provede ho křehčí i řinčivější elektronikou, trip-hopovou oddechovou zónou, i post-industriální schízou. Dá prostor strunám i vzletnosti, ale nijak dramaticky se nevzdálí vstřícnosti a chytlavosti. Ta je v některých pasážích až velká. Opakovaně se potom člověk přistihne, že se jako u radiových singlů nechává vést snadno zapamatovatelnou linkou a nejde s tím jen tak přestat. Vše je ovšem pod dohledem všudypřítomné syntetiky na různé způsoby.

 


Jako každé album Chelsea Wolfe, jsem se i to nové snažil obsáhnout a pochopit co možná nejhlouběji, protože zrovna rukopis této dámy si to žádá. A jak snadno jsem se do alba dostal, za což jsem byl záhy odměněn několika lukrativními místy, dál už se moc nešlo. Jakmile ty první hity začaly blednout, deska už víc ze svých krás nepustila. Její krása je spíš mělká, což nemám úplně rád a čekal jsem víc. Takto zůstalo u toho, že She Reaches Out to She Reaches Out to She má své ambice v písničkové elektronice za doprovodu pár dalších prvků, a tak se i prodává. Je to hezké, chvílemi moc hezké, ale do hloubky se nejde a pod kůži se zadře jen pár věcí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Wajgl / 16.4.24 7:52odpovědět

Já jsem unešen, poslouchám to furt dokola. Za mě to nejlepší co jsem za poslední dobu slyšel.

Jirka D. / 2.4.24 8:49odpovědět

Zkoušel jsem to, ale asi ne moc poctivě. Nevím, nová Chelsea nezaujala.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky