Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Children of Bodom - Halo of Blood

Children of BodomHalo of Blood

Michal Z26.1.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nad souborem zdaleka nelámu hůl, ale mám dojem, že jeho zbytečnost může být brzo naplněna. Zda k tomu dojde, záleží na budoucí tvůrčí potenci. Momentálně album přináší pouhý návrat k počátečním nahrávkám, Children Of Bodom svá zásadní slova vyřkli dávno, nyní se jen opakují.

Children Of Bodom jsou stále na scéně. Někdo z toho může být šťasten a naplněn dobrem, osobně jsem ale soubor přestal sledovat s jejich degenerací koncem minulé desetiletky. Jejich postupné upouštění tradiční severské melodiky a vstoupení naplno do tvrdších deathovějších a groove sfér, či střednětempé symfonické nudy s sebou neslo balast nucenosti a punc zbytečnosti. Po přirozené lehkosti a melodice, s kterou pálili první kvarteto alb, přišel tvrdý sestup do bažin osobních i tvůrčích. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že je třeba soubor opustit a jen sledovat zpovzdálí, zda se někdy neblýskne na lepší časy.

 

Sbírka kompozic "Halo Of Blood" rozkvétá ze semen prvních alb souboru. Inu když selhal přirozený vývoj, nezbývá, než se vrátit k osvědčené sadbě, která rostla nejlépe a dostala chlapíky do popředí u nemalého zástupu posluchačů. Zpětná vazba nebo pud sebezáchovy zafungovaly. Především jde ale o to se vymotat z vlastního kruhu a hlubokého propadla. Jako podpůrné rameno využívají obvyklou finskou melodičnost spolu s klávesami, ubylo deathové tvrdosti, byť ve většině případů se jede Šinkanzenem, ale ten spíše vychází z power a speed metalových kontur, tu a tam thrash-black kousavých.

 

Za návrat ke kvapíku a melodičnosti jsem rád, byť nyní okatě inklinují k praotcům typu Stratovarius, ale čert to vezmi, CHOB mají dostatečně vlastní ksicht na to, aby je každý po desítce sekund rozeznal. Tuto devizu si chlapci opečovávají možná až moc strnule. Občas se mi už ta jejich kvapíková šablonovitost a předvídatelnost zajídá, ale do jezera Bodom jsem vstoupil na vlastní nebezpečí. Naštěstí mé reptání rozstřeluje nekončící příliv tolik typických kytarových sól a skočných melodií, přívlastkových finské melodické scéně. Pro album netypickou skladbou "Dead Man's Hand On You" se zvolní do středního tempa a naskakují další asociace na zástupy předloh a chlapcům bych skoro radil, ať to raději příště nedělají tak okatě. Občas se mi navíc ježí porost těla, to když hudebníci sklouznou k laciné finské lidové vyřvávačce. Ze zvědavosti jsem sáhnul po japonské verzi alba se dvěma předělávkami a povím vám jedno - nedělejte stejnou chybu jako já, bude vám nedobře, zvláště po Roxette.

 

Album tedy nenabízí nic nečekaného, natož nového, ale o to už CHOB dlouho neusilují. V zorném úhlu zábavnosti alba nemohu být razantním katem, neb se výtečně poslouchá a jednotlivé písně tryskají jako nespoutané stádo mustangů. Dostávám se však na limity technické a subjektivní, které mi album znechucují a nedovolují, abych k němu přilnul hlouběji. Zvuk je prostě hnusný - dnešní. Dynamika 5 dB mě odrazuje od koupě CD a hodnota hudby není na takové výši, abych byl ochoten investovat peníz do (snad) ne zcela zdecimovaného vinylu. Jsem zvědav, kdy soubory přestanou vysazovat macešky na vlastní příkrov. Nemohu si pomoct, ale raději budu oprašovat stará "RGB" alba se "starým" zvukem a se "starými", tehdy čerstvými náměty a stylovými spojkami.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45odpovědět

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Jirka D. / 27.1.14 13:03odpovědět

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky