Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Clouds Taste Satanic - 79 A.E.

Clouds Taste Satanic79 A.E.

Jirka D.22.4.2024
Zdroj: FLAC (1710 kbps, 48.0 kHz) // promo od kapely
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Ztělesnění instrumentální nezáživnosti.

Osm řadových desek za jedenáct let existence je docela slušná nálož a vlastně ani nedokážu napsat úplně jednoznačný důvod toho, proč jsem kapelu Clouds Taste Satanic doposud spíš ignoroval. Neříkám neznal, neříkám neslyšel nebo o ní nečetl (ostatně jedna recenze už u nás historicky vyšla), ale nikdy jsem nešel do hloubky a nesnažil se ji naposlouchat důkladněji. Příležitost se naskytla s jejich úplně čerstvým albem 79 A.E., které vyšlo na začátku března na značce Majestic Mountain Records a které pod takovým na můj vkus až zábavně tragickým obalem ukrývá pouhopouhé dvě skladby. I tak jeho délka naprosto naplňuje klasický formát dlouhohrající nahrávky.

 

Když k tomu připíšu, že jejich chlebem je především taková kombinace stoneru a doomu, celkem logicky vám vypadne připodobnění k Sleep a bude to poznámka nejen na svém místě, ale za mě bohužel i jedna z přitěžujících okolností (které níže ještě narostou). Deskou Dopesmoker se bez debat definoval určitý přístup, skoro bych řekl i (sub)žánr a za mě, když už chci jít ve stejných stopách, vezmu si na to aspoň trochu jiné boty. Což tenhle kvartet bohužel tak úplně nezvládl a kromě toho, že nemá zpěváka a hraje na čistě instrumentálním hřišti, mnoho vlastních pohledů nenabízí.

 

Clouds Taste Satanic band

 

Zcela obecně si dovolím hraběcí postřeh, že postavit album na dvou více jak dvacetiminutových skladbách vyžaduje ty skladby vystavět tak, aby posluchač během poslechu neusnul (neodešel, neumřel, neroztřískal přehrávač ... vyberte si dle vlastního temperamentu). Dvacetiminutová kompozice musí mít svůj příběh, nějakou stavbu, začátek, střed a konec, určitou dynamiku, zvraty, prostě záchytné body, které budou udržovat vaši pozornost bdělou. Nebo naopak musí svým minimalismem narušovat normální stav vašeho vědomí a posouvat jej kamsi k transcendenci, ale to jsme zpátky u desky Dopesmoker a u toho, že tohle neumí jen tak někdo. Clouds Taste Satanic ve své aktuální formě jsou přesně někde uprostřed a ani jednoho z těch krajních přístupů (řekněme dynamická skladba s příběhem oproti promyšlené monotónnosti) nedosahují naplno. Na jednu stranu se cyklí v různých repeticích, dlouhých a nezáživných, na stranu druhou se více méně náhodně v průběhu skladby pokusí o nějaké vygradování, které v kontextu toho, co mu předcházelo, vůbec nedává smysl. A výsledek?

 

Výsledkem je kopec nudy. Výsledkem je z mého pohledu zvláštní a nezáživná kombinace monotónnosti (stoner) doomu a euforie post-rockových instrumentálek, která ale ani jedno nedotahuje do konce. A dokonce bych řekl, že ani doprostřed k nějakému rozumnému kompromisu. Občas zasvitne cosi nadějného, zajímavá myšlenka nebo motiv, aby posléze skončila, usnula a pokračovalo se v zoufalém sledování písku v přesýpacích hodinách.

 

Vždycky se mi líbily postřehy toho typu, jak třeba Tony Iommi na prvních deskách Black Sabbath naprosto trestuhodně plýtval fantastickými kytarovými riffy, kterých dokázal do jedné skladby nacpat tolik, kolik by se jiným nepodařilo vymyslet ani na celou desku. Když si ty desky poslechnete, uslyšíte to. Když poslouchám 79 A.E., říkám si, že bych z toho dokázal vystříhat pár zajímavých pasáží tak na jednu pětiminutovou skladbu. Víc tam není.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky