Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes se ještě nostalgicky ohlédneme na skon minulého roku, na který si mnohé kapely, svátky nesvátky, naplánovaly vydání svých benjamínků. Patří mezi ně mimo jiné i srbská blackmetalová horda Cmpt (Smrt), která svým novým albem Na Utrini obrátila moji pozornost k poněkud zanedbávanému Balkánu. Díky němu jsem si prošel trošku jinými pocity než jindy a připomenul si jedinečnost některých tamních kapel.

Jde li o CMPT, bavíme se o kapele mladé a velkým byznysem nezkažené, založené teprve roku 2020. Kdyby chtěli machrovat, tak můžou mávat v ruce teď už druhou řadovkou a z kapsy by jim koukalo ještě minialbum. Jde o patrioty, což je vidět už při pohledu na obal, který komunikuje v srbštině. Stejným jazykem mluví i hudební náplň, což vítám a albu díky tomu nejde upřít ten správný lokální punc. Nu ale smrt je smrt, ať už se píše v jakémkoliv jazyce a její zubatá přítomnost ovlivňuje atmosféru tvorby své jmenovkyně.

Na Utrini je ryzí blackmetalové album, které má blízko k domácímu folklóru, ke zkazkám starých dědů a k tajemstvím země. Od začátku kolem sebe šíří dojem, že se nejedná o západní blekárnu, ale že ten chlad kousající do palců u nohou vane z východu. Je to ale příjemný chlad, ten z podzimních lesů, proti kterému stačí teplá kamizolka a filcáky na nohy. Praskot ohně a flétna, to jsou atributy vítající nás v jedné ze skladeb a které jakoby vyjadřovaly obecnou ochotu celého alba přivítat návštěvníka a ukázat mu krásu revíru. Mně ten lokální odér voní a nic mi nevadí, že nedosahuje proslulosti podobných kapel z regionu. Vlastně se do alba dostávám poměrně snadno, nenastražilo žádné pasti ani vylomeniny narcistních muzikantů. CMPT provozují svůj black metal s řádnou vrstvou melodického povlečení obalujícího sychravé skladby do pestrých, lidových vzorů.

Titulní skladba otevírající album mě okamžitě vtáhla do dění tím, jak kombinuje jednoduchý a návykový motiv s epickým pozadím končícím jako když utne. Kytarová řežba v přímočaré jednoduchosti servíruje naturální skvosty, které jsou každou chvíli ovinuty nenásilnou atmosférou, která celému snažení dává punc konkrétního místa, o kterém hudba mluví.  K tomu se přidávají pro nás ne úplně běžné zvuky, jako jsou píšťaly, kravské zvonce apod. Zmínit musím i docela výraznou roli kláves, na jejichž zvuk nejsem úplně zvyklý. Jasně, tradiční imitace sborů a podobné pseudozpěvy málokoho překvapí, ale někde jsou slyšet docela zajímavě znějící pasáže, které mi dokonce v jednom momentu připomněly začátek Krakonošových pohádek.Co se týče rytmiky, tak ta se příliš neprosazuje a zůstává poctivým a skromným dříčem v pozadí. Naopak vokalista je navztekaný havran, který si do zobáku nevidí a kráká o stopéro. Tedy standard ctící žánr a bolavý krk.

I když Na Utrini nepřineslo nic komplikovaného ani objevného, přesto mě svým svěžím, rosou nacucaným blackem dokázalo oslovit. Povědomé zvuky lesa a dědiny, vůně vlhké orby. To jsou věci, které se pomalu vytrácí, stejně jako úhory zaflákané rozmazlenými bungalovy. Je v tom slyšet něco, co postupně mizí a co se snad na tom balkánském venkově stále dá najít.