Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Coal Chamber - Chamber Music

Coal ChamberChamber Music

Jirka D.2.4.2010
Zdroj: CD (# RRD 8659)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Coal Chamber zachyceni ve fázi velkých očekávání, hledání vlastního výrazu a masáže zvenku.

Další slíbená recenze na Coal Chamber si všimne jejich druhé desky a za ní se budeme muset vrátit do roku 1999. Svým eponymním debutem kapela v roce 1997 mile překvapila a snad i díky manažerské snaze Sharon Osbourne se jim podařilo vystoupit na společných koncertech s celkem zajímavými kapelami a projet kus světa. Všechno to mělo jeden přirozený následek – od kapely se čekala dobrá deska, moment překvapení byl ten tam.

 

Asi by pro kapelu nebyl problém natočit stejně dobré pokračování předchozí nahrávky, ale ona neřízená přímočarost a jakási naštvaná syrovost nejde zopakovat zcela, těžko by jim to někdo uvěřil. A tak kromě jasných pojítek a v podstatě zopakování předchozích jistot, se začala hledat cesta, která by posunula výraz kapely zase o kus dál a byla životaschopná do dalšího období, které mělo být dlážděno úspěchy a slávou; od Coal Chamber se toho zkrátka čekalo hodně. To že osud rozdal karty trochu jinak, už je vlastně historie.

 

Než se ovšem dostanu k obsahu nahrávky, pojďme se krátce podívat na takové ty drobné věci okolo – okolnosti. Už jsem naznačil, že očekávání byla veliká a tak není divu, že se kapela společně s managementem rozhodla nic nepodcenit a dát do nového materiálu víc než 100 %. O čem mluvím? Tak třeba hostující Ozzy Osbourne je persóna, jejíž jméno se v jakémkoliv bookletu vyjímá dobře, i když konkrétně skladba „Shock the monkey“, v níž se Ozzy objevuje a která je vlastně předělávkou hitu Petera Gabriela, mi nijak zajímavá nepřijde, snad jen v kontextu alba působí trochu exoticky. Dalším jménem, které se dobře vyjímá kdekoliv, je studio nacházející se na 10. avenue, mezi 15. a 16. street v NY, ve kterém se provedl mastering nahrávky. Ti sečtělejší z vás jistě poznali, že mluvím o studiu Sterling Sound, ve kterém svého času působil i Bob Ludwig, a v němž si nadupaný zvuk nechávají dělat opravdu velké hvězdy. Poslední okolností, kterou zmíním, je řada hostů a to řada opravdu dlouhá, kteří vnesli do nahrávky svůj otisk z velké části elektronického původu (za všechny zmiňme třeba DJ Lethala z Limp Bizkit, jenž se otiskl ve skladbě „Notion“, či Jaye Gordona z kapely Orgy, který se podepsal ve skladbě „Burgundy“).

 

Přesuňme se teď od okolností k jádru věci, tedy jak se podařilo smíchat všechny tyto nesporné výhody a možnosti s tvůrčím potenciálem Coal Chamber. První výrazná změna je slyšet v druhé skladbě „Tragedy“, která navazuje na strašné intro, a v níž se významným způsobem projevil posun k elektronickému zvuku, hrátkami s hlasem a odlišnému aranžování obecně. Během poslechu alba narazíte na tuto kombinaci elektroniky naroubovanou na hutně rytmický spodek ještě vícekrát a v některých případech se bude jednat o dosti netypické skladby - „Burgundy“ nebo „No home“ – které do konceptu celého alba moc nezapadají, ale na druhou stranu desku zajímavým způsobem oživují a přerušují jinak mnohdy dost jednolitý tok silně dunících skladeb. Ty samozřejmě navazují na to, co Coal Chamber předvedli na minulém albu, a tak celkem logicky silně rytmickým, zbasovaným skladbám tepajícím živelnou rytmikou patří na nahrávce nejvíce prostoru. Jejich provedení je ale vytaženo o kousek dál, ve vícero případech („El cu cuy“, „Untrue“, „Entwined“ či „Tyler´s song“) píseň vrcholí v silně podbízivém refrénu, ve kterém i B. Dez Fafara pěje čistějším hlasem, což je novinka a funguje poměrně slušně. Nezapomnělo se ani na jednoduché a řízné skladby a ať už to bude „What´s is in your mind“  nebo „Feed my dreams“, patří k tomu nejrychlejšímu materiálu na albu, který jakoby vypadl z předchozí desky a jenž vstřebávám nejraději.

 

Pokud jsem u minulé desky viděl inspiraci Coal Chamber především u backersfieldských Korn, na této nahrávce už je jasně cítit snaha o osvobození a nalezení vlastního výrazu. Pozorný posluchač jistě najde pasáže (třebas úvod „Untrue“), které předchozí větu částečně popírají, ale ve větší míře už lze ucítit jasný tlak na nějakou změnu, která je v kontextu Chamber Music vyjádřena především elektronikou. Můžeme tu spekulovat o tom, do jaké míry je tato změna dána přičiněním vlastní kapely a kde už se projevuje ona nemalá řada hostů, producentů, dlouhé prsty Sharon Osbourne, a jestli ten tlak udělat z Coal Chamber hvězdu první velikosti nebyl příčinou toho, že následná deska už byla zcela nezajímavá a po ní to kapela zabalila. Osobně mám Coal Chamber nejraději v jejich upřímném období zhudebněném v prvním albu, a i když i dnešní nahrávka je bezesporu dobrá, některé aspekty popsané výše, ale i značná délka šestnácti skladeb (z nichž tak dvě tři by šly s klidem vyškrtnout), mi výsledné hodnocení posouvají o kousek níž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 29.3.25 18:47

To je právě ono - vývoj. Ulver byli vysoce progresivní kapelou. Synth pop mám rád, ale třetí stejnou desku proloženou těžkou bídou od Ulver neberu. Nepřítel Ulver určitě nejsem. Starší nahrávky poslouchám pořád dokola. Navíc tato deska je ze zmíněné trojice alb určitě nejslabší. Melodie jsou slabé, až fádní. Nálada jalová. Vynikajícím je už jen Garmův zpěv. Ale pokud se ti to líbí, proč ne. Je to určitě o vkusu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky