Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další slíbená recenze na Coal Chamber si všimne jejich druhé desky a za ní se budeme muset vrátit do roku 1999. Svým eponymním debutem kapela v roce 1997 mile překvapila a snad i díky manažerské snaze Sharon Osbourne se jim podařilo vystoupit na společných koncertech s celkem zajímavými kapelami a projet kus světa. Všechno to mělo jeden přirozený následek – od kapely se čekala dobrá deska, moment překvapení byl ten tam.

Asi by pro kapelu nebyl problém natočit stejně dobré pokračování předchozí nahrávky, ale ona neřízená přímočarost a jakási naštvaná syrovost nejde zopakovat zcela, těžko by jim to někdo uvěřil. A tak kromě jasných pojítek a v podstatě zopakování předchozích jistot, se začala hledat cesta, která by posunula výraz kapely zase o kus dál a byla životaschopná do dalšího období, které mělo být dlážděno úspěchy a slávou; od Coal Chamber se toho zkrátka čekalo hodně. To že osud rozdal karty trochu jinak, už je vlastně historie.

Než se ovšem dostanu k obsahu nahrávky, pojďme se krátce podívat na takové ty drobné věci okolo – okolnosti. Už jsem naznačil, že očekávání byla veliká a tak není divu, že se kapela společně s managementem rozhodla nic nepodcenit a dát do nového materiálu víc než 100 %. O čem mluvím? Tak třeba hostující Ozzy Osbourne je persóna, jejíž jméno se v jakémkoliv bookletu vyjímá dobře, i když konkrétně skladba „Shock the monkey“, v níž se Ozzy objevuje a která je vlastně předělávkou hitu Petera Gabriela, mi nijak zajímavá nepřijde, snad jen v kontextu alba působí trochu exoticky. Dalším jménem, které se dobře vyjímá kdekoliv, je studio nacházející se na 10. avenue, mezi 15. a 16. street v NY, ve kterém se provedl mastering nahrávky. Ti sečtělejší z vás jistě poznali, že mluvím o studiu Sterling Sound, ve kterém svého času působil i Bob Ludwig, a v němž si nadupaný zvuk nechávají dělat opravdu velké hvězdy. Poslední okolností, kterou zmíním, je řada hostů a to řada opravdu dlouhá, kteří vnesli do nahrávky svůj otisk z velké části elektronického původu (za všechny zmiňme třeba DJ Lethala z Limp Bizkit, jenž se otiskl ve skladbě „Notion“, či Jaye Gordona z kapely Orgy, který se podepsal ve skladbě „Burgundy“).

Přesuňme se teď od okolností k jádru věci, tedy jak se podařilo smíchat všechny tyto nesporné výhody a možnosti s tvůrčím potenciálem Coal Chamber. První výrazná změna je slyšet v druhé skladbě „Tragedy“, která navazuje na strašné intro, a v níž se významným způsobem projevil posun k elektronickému zvuku, hrátkami s hlasem a odlišnému aranžování obecně. Během poslechu alba narazíte na tuto kombinaci elektroniky naroubovanou na hutně rytmický spodek ještě vícekrát a v některých případech se bude jednat o dosti netypické skladby - „Burgundy“ nebo „No home“ – které do konceptu celého alba moc nezapadají, ale na druhou stranu desku zajímavým způsobem oživují a přerušují jinak mnohdy dost jednolitý tok silně dunících skladeb. Ty samozřejmě navazují na to, co Coal Chamber předvedli na minulém albu, a tak celkem logicky silně rytmickým, zbasovaným skladbám tepajícím živelnou rytmikou patří na nahrávce nejvíce prostoru. Jejich provedení je ale vytaženo o kousek dál, ve vícero případech („El cu cuy“, „Untrue“, „Entwined“ či „Tyler´s song“) píseň vrcholí v silně podbízivém refrénu, ve kterém i B. Dez Fafara pěje čistějším hlasem, což je novinka a funguje poměrně slušně. Nezapomnělo se ani na jednoduché a řízné skladby a ať už to bude „What´s is in your mind“  nebo „Feed my dreams“, patří k tomu nejrychlejšímu materiálu na albu, který jakoby vypadl z předchozí desky a jenž vstřebávám nejraději.

Pokud jsem u minulé desky viděl inspiraci Coal Chamber především u backersfieldských Korn, na této nahrávce už je jasně cítit snaha o osvobození a nalezení vlastního výrazu. Pozorný posluchač jistě najde pasáže (třebas úvod „Untrue“), které předchozí větu částečně popírají, ale ve větší míře už lze ucítit jasný tlak na nějakou změnu, která je v kontextu Chamber Music vyjádřena především elektronikou. Můžeme tu spekulovat o tom, do jaké míry je tato změna dána přičiněním vlastní kapely a kde už se projevuje ona nemalá řada hostů, producentů, dlouhé prsty Sharon Osbourne, a jestli ten tlak udělat z Coal Chamber hvězdu první velikosti nebyl příčinou toho, že následná deska už byla zcela nezajímavá a po ní to kapela zabalila. Osobně mám Coal Chamber nejraději v jejich upřímném období zhudebněném v prvním albu, a i když i dnešní nahrávka je bezesporu dobrá, některé aspekty popsané výše, ale i značná délka šestnácti skladeb (z nichž tak dvě tři by šly s klidem vyškrtnout), mi výsledné hodnocení posouvají o kousek níž.