Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Blackovka ze South Parku, dalo by se říct. Kolem dokola zasněžené hory, po vsi se potulující postavy nevalného rozumu klátící se většinou pod vlivem alkecu, po silnici občas prohopsá klasický kus křoví a dva týpci z Cobalt si hoví v pohovce vytažené před barák. Klídek, cigárko, black metal. Ale také kapela patřící do zlatého fondu americké blackografie, to je bez debat. Stejně jako takoví Nachtmystium. A když už je řeč o Nachtmystium, prozradíme si to nejdůležitější. Na "Slow Forever" už totiž za South Park nekope Phil McSorley, ale novic v sestavě, kterým není nikdo jiný než Charlie Fell mihnuvší se jak v Nachtmystium, tak třeba Abigail Williams a Avichi. Kus za kus, který možná popohnal Cobalt trošku jiným směrem, než by se bývalo šlo, ale to jsou jen dohady.

Pravá tvář kapely se nijak výrazně nemění. Ta si hraje na svém písku a po exkluzivním albu "Gin" se jen vsadilo na méně okázalou menstruaci, kterou mnozí nazývali avantgardou a přitom to nebylo tak horké. Na novince jsou Cobalt zas o něco přízemnější, prdící do křesla a plivající svůj srollovaný black s příměsí amerického vidlákova. Občas zahřmí podprahová krutovláda, občas se zvolní, ale jinak se jede na vlně hbitých blackovek, které jsou nariffovány tak akorát, aby donutily k pohybu a vokalista si mohl dopřát své oblíbené "uhhh". Prostě pohoda, na všechno je čas, venku se stejně nic neděje a hory co maj oči jsou příliš daleko.

Novinka vychází jako dvojalbum rozdělené na části "Slow" a "Forever". To je taky v pořádku, protože Cobalt si kromě svého debutu "War Metal" vždy potrpěli na delší stopáže. Co vlastně od "Slow Forever" čekat? Ve zvyklostech kapely nic neslyšeného, ale pořád přesvědčivého a chytře podaného. Žádné zvětralé pivo s točeňákem, jak se může zprvu zdát, ale šikovná a chytlavá deska, která sice hraje a hraje a hraje, ale nuda je jí cizí. Když už se na chvíli vkrade, je kvapem vyhnána. Cobalt si ukázkově vyhrávají s málem a tohle málo snadno ovládají a rozšiřují do podoby, kdy i primitivní buchar zná svůj rozvrh a ví, kdy si jít ulevit a nechat místo náladovější vsuvce či akustice (Breath, Iconoclast). Své tuctovky ženou do míst, kdy už tuctovkami nejsou a ani býti nemohou. Viz třeba titulní song, který díky typické prostorovosti stíhá daleko víc, než do svých skladeb natlačí Khold nebo Darkthrone. Proti takovým jsou Cobalt progres první jakosti.

A především se skvěle poslouchají, to platilo vždycky. Není to přehlídka dechberoucích atmosfér (i když v takové Final Will jsme docela blízko velké hře a poslední věc Siege se zcela vymyká) a brilantního skladatelství, ale pouze chytře zvládnutá a ukočírovaná jízda. Rouhavost, chlípnost, seno a děravé boty ušoupané věčným popocházením před barákem z ní jde stejně jako podomácku vytmavená vychytralost a schopnost dokrmit svůj projev chutnějším menu, než se obvykle podává. Venkovní posezení s Cobalt se tak znovu stává zážitkem, který chcete následovat, protože od něj jednoduše nelze jen tak odvrátit zrak a stěžovat si na stereotyp. Ten se válí někde jinde, rozhodně ne na "Slow Forever".