Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Code - Augur Nox

CodeAugur Nox

Victimer15.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps) promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Nekoná se propad hlubinami, nepřichází ani nový rozlet nad neotřelostí black metalu. Pohybujeme se v relacích standardu, ovšem velmi solidní úrovně.

Věštba budoucnosti dotýká se noci. Slovy možné interpretace názvu novinky CODE bych stočil své první myšlenky směrem k odchodu dvou zásadních členů kapely - Vicotnika a Kvohsta. Ač je poslední mohykán v poli bojovníků Aort osoba maximálně zapálená pro věc již přes deset let, bylo přesto hlavní otázkou, jakým způsobem se vypořádá s nově seskládanou družinou okolo sebe a novou výzvou jménem "Augur Nox". Jediný Andras (a to jen velmi okrajově) pamatuje předchozí počin "Resplendent Grotesque", kde si zasóloval v jediné skladbě. Zbytek osádky jsou v posledních letech posbíraní odvážlivci, kterým nepřipadá mimo mísu proložit surovost black metalu progresem, avantgardní árií, či komplexně zvrácenějším pohledem na ortodoxnost černokovu vůbec.

 

Hlavní otazníky bych pak směřoval do řad hrdelních protagonistů, kteří to po kreacích páně Kvohsta jednoduše nemohli mít jen tak v malíčku. Vyvoleným na post vokalisty se stal mistr Wacian a odměnou nám budiž velmi svěží projev, který se sice na jedné straně opírá o svého předchůdce a na té druhé evokuje hlasové vypětí obra z Osla Vortexe, ale celkově do momentálního rozpoložení CODE skvěle zapadá. Wacian nemá problémy s rozsahem ani s proměnami svého projevu a pokud se zdá, že mu chybí osobitost, na mnoha místech ukazuje, že mu není cizí vypnout se k výkonu, kdy jde z jeho čistého projevu skutečný respekt.

 

CODE na "Augur Nox" sice v určitých pasážích působí trochu kostrbatě a nesehraně, kde by se slušelo některé momenty více rozvinout, ale na to zdá se ještě neuzrál čas. Tahle kapela byla vždy dobře promazaným strojem a myslím, že Aortovi a spol. dalo hodně práce se sehrát alespoň do této podoby. Tento stroj je zpět v kondici a schopný obrábět. A pokud se zdá, že se místy zadrhne a je třeba volat údržbu, po chvíli se vrátí do polohy tradičního osazování. Jde o to si zvyknout, jde o to, že se stroj na pár let zastavil a potřebuje se znovu nastartovat. Kapele se na novince podařilo zahnat obavy a nechat z nich jen doznívající opar na obzorem. Není nutné zde hledat přešlapy a nekvalitu, novinka je dobře poslouchatelná záležitost s pár neotřelostmi navrch. Ty neoslní ani nedojmou, ale pořád jsou tu pro nás aby zaujaly. Nakonec mám z "Augur Nox" pocit trvalé vyváženosti. Desky, která neohromí, ale dá nám co potřebujeme. Melodické a technické finesy neexcelují, ale vnímáme je citilvě a víme o jejich hloubce, o vokálu již byla řeč a když je třeba zčernat do podoby uhlu, pořád tady ta možnost je.

 

Jsem v klidu. Počáteční pochyby vyvolávající dojem nepřístupnosti byly poměrně záhy rozmetány. Album se totiž poslouchá docela samo. Žil jsem dojmem, že se budu muset trefovat do cizích teritorií a brát je za ty, na které jsem byl navyklý, ale nebylo toho zapotřebí. Nač se přemáhat? CODE si zachovali svou tvář a byť novinkou nepřekonávají své starší rodilé příslušníky, umí být nadále poutavými. Mé hodnocení se sice v mé hlavě pohybuje v trošku širších mantinelech, je ale možné, že s odstupem času ještě trošku poroste.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky