Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je znát, že jak samotný Petr Staněk, tak jeho vydávající label chtějí dostat debutové mini album nového projektu Colosalist za každou cenu mezi lidi a dělají pro to maximum. Pevně věřím, že všichni vědí, kdože to je ten pan Staněk. Pro ty, co netuší, vězte, že kdysi stál u kormidla dnes tak věhlasných Silent Stream of Godless Elegy, ze kterých byl ovšem odejit pro nedůstojné chování a nespolehlivost. Větší úspěch pak zaznamenal až s elektronicky metalovými LiveEvil, ale tato podoba Petrovy umělecké tváře mě vcelku míjí.

Nyní přišly na řadu nostalgické vzpomínky na pagan doomové počátky. Je otázkou, zda „Pass Into Oblivion“ předchází dlouhohrající desce a Colosalist tak bude mít déletrvající funkční období, nebo nemá cenu se tímto projektem coby osamělým výkřikem do tmy více zaobírat. Každopádně je tato kratičká, čtvrthodinku trvající deska velice povedená a snese i přísnější pohled. Ten se ale nesmí zastavit u zvuku, jenž je lehce přehulený, klávesy či smyčce umělejší a bicí automat zbytečně vytažený. Proto doufám, že se případnému dlouhotrvajícímu následovníku dostane lepší péče. To stejné platí i obálce, která na mě působí poněkud dětinsky, a i když nechci říkat klišoidně, asi se tomuto debilnímu označení nevyhnu.

Víc nadšený jsem z nejdůležitější stránky „Pass Into Oblivion“, a to samozřejmě z muziky a vynikajících zpěvů. Petr byl vždy hitmaker a v dobách své působnosti v SSOGE byl jeho rukopis znát. Tedy razantní a přitom velice chytlavé melodie, které se snadno zaderou pod kůži a přitom se nezoškliví. V bookletu je psáno, že všechny nástroje až na basu, kterou nahrál mě neznámý Petah, natočil Petr. Kytary jsou jak jinak výborné, stejně tak Petahova basa. Překvapila mě rytmická barevnost i nazvučení bicího automatu, který, kdyby nebyl tak nahoře, stojí určitě za pochvalu. Nelíbí se mi naopak občasné a celkovou náladu narušující symfonické vstupy, a to nejen pro onu okatou umělost.

Netvrdím, že se písně z nového dílka rovnají těm starým, lety prověřeným a ani je nechci srovnávat, nicméně paralely ke starým časům jsou zjevné a silné. Slabinou desky je jak její stopáž, tak nevyrovnanost některých nápadů. Nejznatelněji u třetí „Aeonian“, u níž se přes nádherný začátek přeneseme ke sloce, která v blackovém oparu rozedře vaše emoce, že jedno oko nezůstane suché. Pak jakoby vše spadlo ze stolu a skladba ztratí rázem veškerou energii, byť jsou další části skladby výborné. Největší sílu má pak závěrečný skvost „Witnesses from Shadows“, který monumentálně desku uzavře, případně i úvodní „Creeping Frost“. Kapitola sama o sobě jsou zpěvy, dělající z písní radostnější zážitek. Zajímavě promyšlené linky různých hlasových poloh jsou opravdu lahůdkou - dočkáme se jak různých řevů, tak rytmických sborů či deklamací.

Každý song dává znát, že jej stvořil zkušený umělec s citem pro atmosféru (krom zmíněné „Aeonian“), jen mu jeho staronovou tvář nějak nevěřím. Doufám, že čas budoucí promluví v jeho prospěch a ukáže, že se mýlím. Zatím se k desce stavím jako k dílu hledající svoje místo, které bylo dávno opuštěno pro totálně odlišné.