Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Communic - Conspiracy In Mind

CommunicConspiracy In Mind

Michal Z1.1.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Debutové album Norů Communic, zve do moderního prog power metalového zákoutí. Oblasti, kde dlouhá léta vévodí (-dili) američtí Nevermore. Dlouhé výpravné skladby nabité nápady, uspokojí nejednoho náročnějšího posluchače.

Vážení metaloví siláci a vývojáři, znáte lahůdku z Norska Communic? Ne? Máte co dohánět. Kdo miluje power s mírným zaměřením do prog metalu, bude velmi spokojený. Norské trio debutuje dva roky po svém založení v roce 2005 sbírkou „Conspiracy In Mind“. Dávka kompozic na první pohled může slibovat chudou porci, vše je ale nahrazeno dlouhou stopáží jednotlivých kompozic. Nutno podotknout, že to není na škodu, spíše je tak umožněno vyniknout skladbám, ve kterých se střídá spousta nálad a melodií, spolu s melodiemi bez pachuti omšelosti.

 

Album hned od úvodu titulního kousku do vás hezky pere a nešetří svojí nátlakovou hrou, tempo i nálady se slušivě mění a vychutnáte si i pár vyleštěných kytarových sól. Nachází se zde tolik nápadů, co jiným, utopeným v mainstreamu, vyjde na celou desku a to vše si pánové dovolují v základním složení tříčlenného bandu + hostující klávesák. Skladba „Conspiracy In Mind“ prezentuje Communic jako velký příslib pro prog power stylové zákoutí.

 

Power pasáže jsou šik, v okamžiku, kdy se do toho opře i zpěvák svým výstavním hlasem, máme zde parádní a chutnou lahůdku pro smysly, které už dlouho čekají na něco pozornosti hodného z power/prog bečičky. Kapela nemá problém začínat skladbu dlouhým kytarovým sólem, což mnoho formací nedělá, po minutě se brouzdáte v baladě až po kolena a světe div se, celkem to Communic věříte. Nic nebrání tomu, aby se následně roztočila hříva (či holá hlava) posluchače. Místy mi zpěvák Oddleif Stensland připomíná frontmana Brainstorm – Andyho B. Francka, ale myšleno jen v tom nejlepším světle. Frázování a lehce i barva hlasu jsou si velmi blízké. Communic mají co říci, proto jim nemusí scházet odvaha, udělat ve třech lidech desetiminutový song. Zvláště pokud nejde o lacinou snahu tahat stopáž, protože nápady vyschnuly. Je čas se v pohodě pohupovat v příjemném tempu a nechat se později uchopit metalizující kytarou, drásavou basou a důraznými údery. Kytary jsou zostřené do podobného ladění, jaké kdysi předváděli Němci Depressive Age na svém albu „First Depression“. Moc se mi tato barva líbí, málokdo ji používá. Communic budují moderní tvář současného power metalu a pomocí prog injektáží ho staví na samostatné svébytné pilíře.

 

Barvitost songů je slabikářová, někde útočí neúprosná artilerie s přímočarostí, onde si vychutnáte hlavně klidnější pasáže. Pánové to dělají dobře. Mají nastudováno z minulosti, aby vynikla síla, je třeba občas i zněžnit, nemusí létat jen bílé špony. Brousí se i do prog rockových výsostných vod, vystihují dobu umdlévání posluchače a zavčasu udeří do strun i nálady. Album graduje a na konci klenot ukrývá, slyšte „Silence Surrounds“. Velmi dlouhý, leč kvalitní song, miluji tyto delší kusy, stejně jako vysoké ženy.

 

Místy mám nutkání některé parcely označit poskvrněností Nevermore, ale ta podobnost je spíše nicotná. Obě tělesa se honosí silnými melodiemi, namakaným zvukem, místy nervózní temnotou a beznadějnou atmosférou. Kdo má chuť na kvalitní hudbu, vycházející z power a heavy metalu s přesahy do prog metalu, mohu album „Conspiracy In Mind“ vřele doporučit!

 

 

Communic – „Conspiracy In Mind“


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky