Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Redakci Echoes se hrdý bojovník Conan zatím úspěšně vyhýbal. Krutý rytíř, kterému když slabší jedinci podlehnou, tak je zcela ovládne, zavleče hluboko do hor a zanechá v nich těžkou depresi a ta pak postupně vyhlodá poslední zbytek sebedůvěry. Na tyto jedice není hezký pohled, natož spoleh a je lepší se jim vyhnout, stejně jako jejich stvořiteli. Doopravdy patří hlava tyrana třem chlápkům z Liverpoolu, kteří si usmysleli mydlit doom velmi neotesaným a špinavým způsobem. Šeredná hudba, tvrdá jak štolverk, které když dojde zahuhlaná tažná síla, tak se jí splaší kopyta a kope kolem sebe hlava, nehlava. Přijměte Conan, prosím!

"Revengeance" je už třetí deskou a plány kapely se na ní nijak zásadně nemění. Jen je chvályhodné, že třeba na rozdíl od debutu "Monnos", kde se bezostyšná surovost spíš jen klouže po stoner metalové pravdě a nic velkého nevymýšlí, je novinka nakloněna zrychlujícím elementům a celkově větší devastaci. Nic rapidního a k neukočírování, ale míru choromyslnosti to znásobuje, a to je od podobné kapely velmi pozorné. Malá či větší dávka nezdravého rozumu ke Conan patřila od nepaměti, takže nač si dnes hrát na puritána...

Typickým příkladem rozdílného způsobu vyměšování budiž titulní skladba, která vám pod tímto článkem hraje k tanci a poslechu. Chvíli valící se láva z nitra sopky, pak pár rychlých chvatů mistra Conana a najednou držkopád, otevřené zlomeniny a další věci k nezaplacení. Pak se člověk sebere, sedne si na zadek a počítá bolístky za soustavného mručení divoké zvěře. Nelítostná to destinace, tohle pohoří. A to mě právě na Conan baví. Jedou si svoje, nehledí na kolegy v kloboucích a zvonech a svou špinavost větrají pěkně nahlas a bez servítek. Jak jim zobák narost...

I takovým Black Sabbath se někdy udělá špatně od žaludku (jsou to už kmeti za zenitem), ale jejich nohsledi rádi především čaje a bylinky, hlavně žádné podpásovky a nepatřičná pozdvižení. To Conan svou bolest rovnou zvrací, hezky pěkně pod nohy a bez chemie. Největší doomárna a mistrovství světa v brodění se po pás v bahně se spustí až v poslední, ultradlouhé skladbě "Earthenguard", kdy kapele žehná pravý bůh doom metalu. Má ale odřená kolena a divně koktá...

Conan si mě získali, jsou to ti špatní. Podobně mě svého času uspokojoval poslech Cough, Ramesses nebo Ensorcelor - to byli také ti špatní. Zmíněná trojka se jaksi nemá k dílu, musíme si vystačit s neřády z Liverpoolu. Ale proč ne? Tahle zvrácená představa doomu mě vždycky bavila a baví mě i dnes. Takže doom on, sráči!