Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předloňské album "The Last Season" poslední sezónu dráhy introvertního projektu CRP naštěstí neznamenalo. Dobrý pocit a velmi slušně ukočírovaná snaha o originalitu trvají v mém vnímání dodnes. Antti Loponen je ale zároveň člověkem, který evidentně nevydrží přešlapovat na jednom místě a rád vrhá stíny do jiných prostor, hlavně aby se neopakoval. To je třeba ocenit. Novinka se pyšní jednoduchým názvem "Tacit", minulé desce se příliš nepodobá, meditativnější polohou alba počínaje a jejím strohým obalem konče. Pokud na minulé nahrávce dávala fabrika na vědomí, že by bylo zapotřebí vyklidit nejbližší okolí a odjet co možná nejdál, tak "Tacit" jen stručně oznamuje. Atmosférická hladina minulého alba byla přelévána z ostřejších kontur do těch klidnějších, dnes se podobného rozložení sice znovu dočkáme, ale řádově v nižší třídě hutnosti.

Novinka je vedena jemnou alejí tónů, kterým je nejblíž post-rocková komunita, k opravdovému zahřmění dojde jen místy a k tomu nejpodstatnějšímu vlastně (stejně jako ke zpěvu) až v poslední písni "The Unknown Known". Na začátku album protne saxík a je jenom škoda, že tomu není častěji, jakkoli se tu můžeme bavit o jeho lacinosti, ruku v ruce s častou použitelností v rockové hudbě dneška. Lze zaslechnout i violu (Colossus III), o které platí prakticky to samé, tedy škoda tak malého využití. Co určitě trkne každého, je častější elektronické podkreslení, což má za následek, že to po celou dobu poslechu "Tacit" příjemně zurčí. V přetrvávající zasněnosti je možno se skladbu po skladbě procházet po břehu jezera, zalepeným okem rozespale sledovat obrysy dalších postav, které se po chvíli stejně rozpustí, tak jako celá krajina kolem jezera. "Tacit" je jen příležitostně rušenou procházkou spojenou v jeden celek, tempo chůze se mění spíš zanedbatelně, přestávky na čerstvé nadechnutí pak nejsou zapotřebí vůbec. Antti na albu téměř vypustil metalové prvky, pečlivě je schoval a vytahuje je jen v době, kdy se hodí celou obchůzku trochu zdramatizovat, což výsledný dojem z ní nijak nezkresluje.

Deska má sice příjemnou a nekomplikovanou náladu, ale místy také doplácí na jistou jednotvárnost. Možná by tomu prospěl vokál, možná více netradičních postupů, či nástrojů, možná by stálo za to se někdy probudit a podívat se do dálky s jasnější hlavou. K tomu dochází jen v opravdu nutných případech. Ten klid prostě, ač je narušován a pečlivě promyšlen, desce dominuje a neškodilo by z něj dostat ještě něco navíc. Jeho síla totiž není taková, aby jedince zcela zhypnotizovala. Je fakt, že podobné pokračování CRP jsem příliš neočekával, i když se Antti dostal na úroveň kdy jej lze, nehledě na poměr riffů či atmosfér, poměrně dobře rozpoznat od ostatních. Příběh "Tacit" je poskládán chytře, nepostrádá momenty gradace a nečekaná překvapení, ale cloumá mnou pocit, kterému k úplné spokojenosti cosi chybí. Nic to ovšem nemění na tom, že album rád doporučím. Samozřejmě hlavně těm, kteří baží po atmosféričtější muzice a odpočinku po namáhavé práci. Dejte se do toho.