Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Consciousness Removal Project - The Last Season

Consciousness Removal ProjectThe Last Season

Victimer4.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedno z alb, od kterých jsem mnoho nečekal, ale svou silou si mě podmanilo a zanechalo v mém vnímání hlubší otisk, než jsem si původně připouštěl. "Poslední sezóna", která stojí za to.

Jestli má lidstvo padnout v prach, pak je název tohoto finského projektu více než odpovídající. Plky o konci života na planetě bych protentokrát nechal stranou a dal rozezvučet poselství chlapíka jménem Antti Loponen, jež má celé tohle uskupení na svých bedrech. "Poslední sezóna" je třetím dlouhrajícím diskem a co jsem měl možnost slyšet, tak tím nejpovedenějším a skvěle reprezentujícím. Dohady o stylovém zařazení bych skončil u termínu post metal, pod kterým ať si každý vybere dle svého uvážení. Já v charakteru slyším zejména věčný boj jemnosti a atmosfér vs. tuhá metalová negativní kolona riffů, jejichž první základy položili otcové všech dospívajích sludge kapel - Neurosis.

 

Z tohoto pohledu tedy nepřinášejí CONSCIOUSNESS REMOVAL PROJECT (dále jen CRP) vůbec nic nového, ale forma jakou vše vyjadřují už za pozornost stojí. Tenhle týpek z Tampere má prostě v mnoha věcech jasno a ucelenou představu, jak se se vším poprat. Za poslední dobu jsem zaznamenal dvě kapely, jež bych přiřadil k odkazu mocných Cult Of Luna - a to Solstorm a právě CRP. Solstorm se tlačili do odlišností směrem kombinování různých ruchů a vůbec většího podílu noise prvků do metalové zkázy. CRP jdou na vše rafinovaněji a jejich přístup se mi jeví jako více vyhovující. I oni působí kompaktně a drží se dané linie, ale vodí nás i po velmi vzdálených zákoutích.

 

crp

 

Dotkeneme se společně post rockové aleje podzimních stromků, necháme v uších rozeznít houslový klíč, aby atmosféra byla ještě dojemnější a v neposlední řadě se vydáme na cestu burácivých nálad, jejichž vzájemné propojení je docela silné. Musím říct, že přístup CRP jsem si oblíbil a pokud dělím zrna od plev, tento finský projekt je rozhodně na té plodné straně misky. Právě na třetí desce se podařilo dotáhnout to, co se na minulých nahrávkách jen naznačovalo. "The Last Season" je deskou mnoha barev, vyvolávající mnohotvárnost pocitů a vrhající lidskou mysl jak směrem ke vzteklým reakcím a negativnímu způsobu myšlení, tak ke snění a "snad" lepším zítřkům. Snad se jich dočkáme, spolu s názvem alba, skutečně jen snad...

 

Ještě bych se zastavil u coveru nahrávky, který je svým vyobrazením zničující. I on není bůhví jakým originálem (vzpomeňme na Obituary a "World Demise"), ale stejně jako tenkrát, i tento obrázek si mě dokonale získal a aspiruje u mne na to nejlepší, čím byla deska letos obalena. Hotová apokalypsa, je pozdě dojít na vrátnici během poplachu ve fabrice, je příliš pozdě... Ovšem zpět na vážnou notu. CRP a jejich poslední dítko si vaši pozornost jistě zaslouží. Pokud toužíte po moderní a neobyčejné post metalové atmosféře, pusťte se do studia, Antti je dobrý učitel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky