Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Constellatia - Magisterial Romance

ConstellatiaMagisterial Romance

Jirka D.17.1.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mobil / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 // PC + Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohms
VERDIKT: Constellatia pokračují tam, kde debutní deskou skončili a po třech letech opět zvou na post-metalovou expedici do vzdálených světů i do vlastního nitra.

Při povrchním pohledu se může zdát, že jsou země některým věcem prostě nezaslíbené, ale stejně jak si svého času dobyli věhlasu australští vinaři a nyní se o něco podobného pokouší palírníci whisky, tak není důvod si myslet, že by z Jihoafrické republiky nemohla vzejít zajímavá metalová kapela. Může. Respektive už se tak stalo, protože debutní deska Constellatia z roku 2019 zaujala hledače talentů u Season of Mist natolik, že rok po jejím vydání na Isolation Records přišli s její reedicí a smlouvou na další spolupráci, která loni v listopadu doznala naplnění v podobě druhé desky nazvané Magisterial Romance. Ještě než ale přistoupíte k novince, pro kontext si připomeňte zmíněný debut v kolegově dobové recenzi ZDE.

 

Constellatia band

 

Hledat důvody onoho zaujetí touto kapelou může být ošemetný úkol, nicméně si troufám tvrdit, že v tom částečně může být její exoticky působící původ, byť v její hudbě nic exotického není, a pak především silná emocionální složka jejich muziky, která z mého pohledu vyvažuje jednak její lehkou naivitu, a jednak docela slyšitelné inspirace a vzory. Hudba Constellatia není kdovíjak původní a i přes její objektivně nesnadné zařazení k jednomu žánru vás jmen podobných uskupení napadne asi hodně. O co se vlastně jedná? Jak už psal kolega před více než dvěma roky, vymyslet se toho dá dost a když před to „dost“ dáte předponu „post“, budete více méně u cíle. Post black metal, post metal obecně, vlivy shoegaze, blackgaze, hodně, ale opravdu hodně atmosféry a melancholie, témata sahající k existenciální podstatě bytí.

 

Magisterial Romance je deska pro citlivé a přemýšlivé povahy a ten black metal v jejím zvuku (kterého tam je objektivně nejvíc) rozhodně nepatří ke zlým a zlotřilým black metalům, které mají potřebu vám kartáčovat záda ostnatým drátem. Je to přesně ten typ havraního skřeku, na který by mohli slyšet fanoušci Agalloch, Alcest a třeba takových Deafheaven. Třeba. Je to přesně ten typ black metalu, který hraje na měkkém polštáři velkého prostoru samplů, které nahrávku prohlubují, zvětšují do šířky i do výšky a nutí posluchače zavírat oči a nechat se unášet do vzdálených světů. Tomuto přístupu odpovídá i délka skladeb, které jsou všehovšudy čtyři a svým rozpětím se pohybují od devíti do jedenácti minut. Zapadá do něj i zapojení hostujícího ženského hlasu ve třetí Adorn, který tu snovou realitu Constellatia posouvá o další stupeň dál. A zapadá do něj i ladění a zvuk kytar, které jsou namísto metalového ostří přikryté robustní dekou a hrají mnohem víc rozostřeně a mlhavě.

 

Samotné provedení a jeho přijetí je spíš otázkou osobních sympatií než nějakých uznatelných kvalit. Z dlouhých kompozic je občas cítit pachuť lepidla a trochu příliš okatá snaha k sobě připojit dva díly, které k sobě tak úplně nepatří (nejmarkantněji asi na konci čtvrté minuty In Vituperation). Bicí zní velmi plastově, nepřirozeně a za mě při poslechu ruší docela dost. Obecně zvuk desky není dvakrát povedený a když zkusíte třeba úvodní sypačku druhé skladby, budete mít nejspíš pocit, že vodník Kebule kdesi vaří mlhu. V tomto místě je celkem zřetelně slyšet i nepoměr mezi prací rukou a nohou páně bubeníka, což je další věc, která nahrávce ubírá na přirozenosti - až příliš často vás z poslechové pohody budou vytavovat věci, které do sebe nezapadají, neladí spolu a narušují celkový koncept a tok nahrávky. Možná trochu troufale se odvažuju tvrdit, že záměr – jistě dobrý – při vší snaze značně předběhl schopnosti a možnosti kapely, tedy hlavně Keenana Oakese a Gideona Lamprechta coby hlavních strůjců myšlenek Constellatia. Výsledné hudební hody nejsou sice zásadně špatné, ale až příliš často je hudební hostina čímsi rušena a vy budete mít pocit, že k úplné přirozenosti vedoucí k oddanému poslechu a plnohodnotnému zážitku cosi chybí, nebo naopak cosi přebývá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mythago / 23.11.21 11:21

To je ale trochu škoda, ne? Přeci jen recenze píšeš primárně pro lidi - abys jim pomohl rozhodnout se, co poslouchat, nebo když si jen chtějí přečíst, co si o jejich oblíbené/nenáviděné desce myslí někdo jiný. Jenže ve většině tvých recenzí jsou ty myšlenky a názory ukryty pod takovým množstvím balastu a pseudoumělecké obraznosti, že se na to člověk po prvním odstavci radši vykašle (v tomhle případě už možná po verdiktu - jakou představu o albu si z té věty má čtenář odnést?). Přístup "Mám víš kde, jak to někomu vyzní...." je v případě něčeho, co děláš hlavně pro lidi, dost mimo. Autor by se měl snažit neustále vyvíjet a zlepšovat a k tomu je nezbytné naslouchat kritice. Jinak uvízneš ve vlastním světě úplně mimo realitu, jen s malým čtenářským kultem, připravujíce ovšem sebe i web o většinu lidí, kteří by ty recenze (kdyby byly seriózně napsané) mohli číst. Jeden tip do příště - zkus vynechat pár těch nesmyslných "poetických" obrazů, které nikomu nic neříkají a absolutně nesouvisejí s hudbou, a místo toho porovnat album s některou z předchozích desek kapely nebo přirovnat k nějakým jiným skupinám ze scény. Recenze na poslední Panychidu na Fobia Zine je docela dobrý příklad toho, co mám na mysli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky