Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cormorant je poměrně neznámá, nezávislá kapela z Kalifornie, k níž nevede dokonale zřetelná cesta.  Den jejich vzniku v roce 2007 tone v mlhách stejně jako první, třískladbové demo.
V začátcích jejich působení můžeme mluvit o tápání v bahně melodického death metalu, později se zvídavá zřítelnice múzy shlédla v kraji atmosférického, rockem protkaného blacku, do kterého zabředla až po uši. Tak je tomu dodnes. V americkém podání je černá hudba specifická. Upřednostňuje proměnlivou náladu, nelpí na těsném kontaktu s žánrovým zdrojem, ale naopak se rozhlíží po smysluplných kontaktech v širším okolí. Kouzlo Agalloch, Attic nebo Velnias zde mnohé napovídá.

Diaspora je tedy hodně různorodé album, které z blacku vychází a zároveň se do něj vrací.   Posluchači se dostane neuvěřitelně barevného poslechu, při kterém jsou jeho vnitřní prostory každou chvíli napadeny atmosférickým výbojem. Nahrávkou prostupuje snové neskutečno, podobné, jaké znázorňují velmi povedené obaly jejich desek. Něco takového se nevidí každý den a já při jejich zkoumání zažívám pocity bázně i úžasu zároveň. Nejpůsobivější mi připadá ten z aktuální nahrávky, který namaloval jistý Jeff Christensen. Absurdní a pod pláštěm barev hrozivý výjev je podobného typu jako přebal alba Dead Ringers od Horseback. Klasikou je škrcený řev, který místy klesá do působivé hloubky. Jestli však něco odzbrojuje, tak je to čistý zpěv, který logicky zapadá do klidnějších pasáží. Za mikrofonem se střídají a doplňují tři členové kapely, a i když nejde o nějak zvlášť originální výkon, v čisté poloze mi připadají nejpůsobivější.

Kytary namísto několikatónového mydlení hrají docela složitě. V první skladbě to ještě není tak patrné, jakoby Cormorant nechtěli odradit principiální černotoče. Tady jsme blacku nejblíž, ale na pozadí už se kupí mraky rozmanitých myšlenek. V křivolakých riffech se objevují momenty založené na akustické hře, navštěvujeme kabinet atmosférického rocku s pozvolně plynoucími melodiemi. Svůj díl pestrosti přidává mandolína, cello a decentní klávesy. Jejich role není nijak výrazná, ale podvědomě tuším, že na výsledné barvě nahrávky mají důležitý podíl.

Skladba Sentinel úplně mění prvotní představu o lesní, nesmiřitelné divočině. Její trvání je proloženo klidnými remízky, ve kterých jsme zváni k obrázkové knize a teplé, bílé kávě. Stopáž všech skladeb opakované změny umožňuje, a tak se střídavě mácháme v klidných tůňkách a vyjících peřejích. Ve čtvrté, sáhodlouhé Migration, která cyklus Diaspora uzavírá a vlastně i z valné části naplňuje, vynikají vlivy depresivní psychózy a kniha inspirací bobtná. Nátlaková stěna před sebou tlačí depresivní náladu, vše, s čím se hlava nestačila srovnat. Pomalý rytmus podepírá rozvážný řev mastodonta. Okoralé pasáže s civilizovanou tváří už nepřekvapí, sladce přemoženi se vezeme na strunách zručných mistrů Cormorant, kteří dovedně odhalili krásu krutosti, světlou stránku temnoty. Pro mě jeden z nejdůležitějších objevů letošního roku.