Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenze na předchozí album „Metazoa“ nevyšla začátkem tohoto roku jen čirou náhodou. Jeho následník už byl toho času po jeden lunární cyklus na světě a potřeba rozpitvat jeho staršího sourozence nabyla nesnesitelných hodnot. A tak to muselo všechno ven jako když arménský horal zahlédne ovci. Teď je to podobné – desku „Dwellings“ už mám tak nahltanou, až mi v hlavě vznikl přetlak, takže můžu přijít s nějakými těmi hodnotícími závěry. Kormoránům se debut nesmírně vydařil a kdo si oblíbil jejich zajímavý mix metalových a nemetalových odnoží, určitě doufal v pokračování v nastoleném směru a ve vytříbení všech nosných prvků.

I já jsem doufal, ale ono to nakonec dopadlo krapet jinak. Vnímám pozitivně, že tentokrát nejde o téměř sedmdesátiminutový zápřah jako minule, ale o necelou hodinku. Na „Metazoa“ představovala koňská stopáž jednu z mála slabin. Rovněž oceňuji udržení vysokého standardu grafické stránky díla. I „Dwellings“ je zdobeno krásným obalem, jehož přednosti zdaleka nekončí u frontcoveru. Do jisté míry se mi líbí i přitvrzení a větší přímočarost materiálu, ale zde už nemohu zůstat jen u chvály. Bohužel se přitvrdilo na úkor melodií a aranžérských bonbónků, takže v tomto ohledu je album „Dwellings“ poněkud hubenější. Ale ještě neodcházejte s flintou odhozenou do žita. Je něco, co mě k nahrávce neustále přitahuje (jak jsem vlastně psal už v prosincových choutkách). Ta atmoška, ten nevšední odér tkvící v dřevním zvuku mě pořád láká a tu a tam se přistihnu, jak mhouřím kritické oko nad některými nudnějšími pasážemi.

Ano, celých 55 minut hudby není plně zábavných a strhujících, objevují se i vatové momenty, oproti debutu ve větších chuchvalcích. Všechno podstatné je v rukou kytar, což je na jednu stranu sympatické (žádná aranžérská bublina), ale na druhou stranu zrádné, neboť samotné riffy ne vždy utáhnou celou desku. Kytarový tandem Cohon-Solis jich ze svých rukávů sype stále dost a velká část z nich má ty správné atributy, ovšem existuje tu i menší skupinka, která tak záživná není. Album začíná nemastnou neslanou skladbou „The First Man“, která hned zkraje deklaruje, že ne všechno z tvůrčí kuchyně Cormorant si zaslouží stupně vítězů. Skladba není špatná, ale chybí jí výrazné motivy, které by se vryly do paměti. S druhou „Funambulist“ už je to o dost lepší, zejména od druhé minuty se dějí věci, které je radost poslouchat. Komornější pasáž s bluesovou basou a rytmem a teskným čistým zpěvem pomalu přechází do emotivního kytarového sóla a odsud to už jsou Cormorant přesně tak, jak je mám rád. Následující rozverná instrumentálka „Confusion of Tongues“ splňuje má očekávání se stejnou intenzitou. Další rozsáhlejší věc „Junta“ je však ještě o kus lepší než její dva pochválení předchůdci. Skladba začíná temným doomovým riffem, který se táhne jako med, decentní sbor v pozadí mu přidává na ponurejší atmosféře. Zhruba ve druhé třetině se skladba láme a z komorního prostředí se dostáváme na bojiště, kde se situace mění z minuty na minutu.Velmi variabilní kompozice a v konečném součtu asi nejlepší položka z aktuální sbírky.

Následující „The Purest Land“ bych taky zařadil k tomu lepšímu z desky, kdyby mně na ní nevadil monotónní uřvaný vokál. Ten sice vypráví příběhy na celém albu, ale konkrétně zde by se lépe vyjímala jiná, méně „naturalistická“ poloha. S „A Howling Dust“ už je opět všechno v pořádku. Ze všech skladeb má nejsilnější folkový nádech a může se pyšnit jedním z TĚCH riffů, které můj sluch stimulují nejvíce. Závěrečná 12-minutová kompozice „Unearthly Dreamings“ by mohla být zlatým hřebem, borcem na konec. Nadpozemský začátek tomu i nasvědčuje, jenže následující minuty se docela vlečou a skladbu zachraňuje až její finiš, který jakoby chtěl dát zapomenout všemu nevýraznému na desce. Naštěstí toho není tolik, aby se to nepovedlo.