Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cormorant - Dwellings

CormorantDwellings

Sarapis29.1.2012
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Hi-fi Philips
VERDIKT: U „Metazoa“ jsem měl někdy nálady dát plný kotel a nedívat se nalevo napravo, u „Dwellings“ se mi to nestalo ani jednou. Budu-li porovnávat – debut zůstal nepřekonán. Samo o sobě je ale nové album soběstačnou jednotkou nadstandardních kvalit. Poměr skvělého a průměrného je stále s velkou převahou na straně Dobra, a tak se nemusíte bát, že poslech tohoto alba bude marněním času.

Recenze na předchozí album „Metazoa“ nevyšla začátkem tohoto roku jen čirou náhodou. Jeho následník už byl toho času po jeden lunární cyklus na světě a potřeba rozpitvat jeho staršího sourozence nabyla nesnesitelných hodnot. A tak to muselo všechno ven jako když arménský horal zahlédne ovci. Teď je to podobné – desku „Dwellings“ už mám tak nahltanou, až mi v hlavě vznikl přetlak, takže můžu přijít s nějakými těmi hodnotícími závěry. Kormoránům se debut nesmírně vydařil a kdo si oblíbil jejich zajímavý mix metalových a nemetalových odnoží, určitě doufal v pokračování v nastoleném směru a ve vytříbení všech nosných prvků.

I já jsem doufal, ale ono to nakonec dopadlo krapet jinak. Vnímám pozitivně, že tentokrát nejde o téměř sedmdesátiminutový zápřah jako minule, ale o necelou hodinku. Na „Metazoa“ představovala koňská stopáž jednu z mála slabin. Rovněž oceňuji udržení vysokého standardu grafické stránky díla. I „Dwellings“ je zdobeno krásným obalem, jehož přednosti zdaleka nekončí u frontcoveru. Do jisté míry se mi líbí i přitvrzení a větší přímočarost materiálu, ale zde už nemohu zůstat jen u chvály. Bohužel se přitvrdilo na úkor melodií a aranžérských bonbónků, takže v tomto ohledu je album „Dwellings“ poněkud hubenější. Ale ještě neodcházejte s flintou odhozenou do žita. Je něco, co mě k nahrávce neustále přitahuje (jak jsem vlastně psal už v prosincových choutkách). Ta atmoška, ten nevšední odér tkvící v dřevním zvuku mě pořád láká a tu a tam se přistihnu, jak mhouřím kritické oko nad některými nudnějšími pasážemi.

Ano, celých 55 minut hudby není plně zábavných a strhujících, objevují se i vatové momenty, oproti debutu ve větších chuchvalcích. Všechno podstatné je v rukou kytar, což je na jednu stranu sympatické (žádná aranžérská bublina), ale na druhou stranu zrádné, neboť samotné riffy ne vždy utáhnou celou desku. Kytarový tandem Cohon-Solis jich ze svých rukávů sype stále dost a velká část z nich má ty správné atributy, ovšem existuje tu i menší skupinka, která tak záživná není. Album začíná nemastnou neslanou skladbou „The First Man“, která hned zkraje deklaruje, že ne všechno z tvůrčí kuchyně Cormorant si zaslouží stupně vítězů. Skladba není špatná, ale chybí jí výrazné motivy, které by se vryly do paměti. S druhou „Funambulist“ už je to o dost lepší, zejména od druhé minuty se dějí věci, které je radost poslouchat. Komornější pasáž s bluesovou basou a rytmem a teskným čistým zpěvem pomalu přechází do emotivního kytarového sóla a odsud to už jsou Cormorant přesně tak, jak je mám rád. Následující rozverná instrumentálka „Confusion of Tongues“ splňuje má očekávání se stejnou intenzitou. Další rozsáhlejší věc „Junta“ je však ještě o kus lepší než její dva pochválení předchůdci. Skladba začíná temným doomovým riffem, který se táhne jako med, decentní sbor v pozadí mu přidává na ponurejší atmosféře. Zhruba ve druhé třetině se skladba láme a z komorního prostředí se dostáváme na bojiště, kde se situace mění z minuty na minutu.Velmi variabilní kompozice a v konečném součtu asi nejlepší položka z aktuální sbírky.

 


Následující „The Purest Land“ bych taky zařadil k tomu lepšímu z desky, kdyby mně na ní nevadil monotónní uřvaný vokál. Ten sice vypráví příběhy na celém albu, ale konkrétně zde by se lépe vyjímala jiná, méně „naturalistická“ poloha. S „A Howling Dust“ už je opět všechno v pořádku. Ze všech skladeb má nejsilnější folkový nádech a může se pyšnit jedním z TĚCH riffů, které můj sluch stimulují nejvíce. Závěrečná 12-minutová kompozice „Unearthly Dreamings“ by mohla být zlatým hřebem, borcem na konec. Nadpozemský začátek tomu i nasvědčuje, jenže následující minuty se docela vlečou a skladbu zachraňuje až její finiš, který jakoby chtěl dát zapomenout všemu nevýraznému na desce. Naštěstí toho není tolik, aby se to nepovedlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.12.16 10:51

Dobře napsaná recenze, sice si myslim, že není zcela objektivní, ale tohle hodnocení si Michael Kocáb zaslouží, protože mi naštval. Měl jsem z alba přesně stejné pocity (ze začátku), ale protože mam Michaela rád, tak jsem to album cca týden intenzivně poslouchal a změnil jsem názor. Hudebně si myslim, že je to nabouchaná progresivní hudba, ale texty jsou strašný a většina vokálů mě irituje. Dále nechápu (přesně jak píše recenzent) opravdu některé zbytečné ingredience alba jako např. 3 minuty! trvající úvod jinak pak výborný skladby chaos. Atd. Myslim, že geniální skladatel se projevuje nejen tím, co na album dá, ale taky tím, co tam nedá. Takhle mi to připadá jako bych poslouchal Beethovenovu Devátou k reklamě na hajzlpapír, nebo jako kdyby někdo na Výkřik od Muncha přimaloval košík velikonočních vajec a králíčka. Ale co s tim? Michael by potřeboval producenta, kterej by ho korigoval, protože tohle už je chronickej problém a spíše se zhoršuje (Zakyslík..., Pražský Výběr 2..., Abstrakt). Deska Aftershocks byla natočena za pár týdnů a protože jsou tam anglický texty a byl jasně danej styl, tak se velmi povedla. Hudební svoboda neznamená, že se dá splácat dohromady spoustu kravin s výbornou hudbou a divit se, že to pak není kladně přijatý....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky