Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Corpus Diavolis fungují nějakých šestnáct let a Elixiria Ekstasis je již pátým dlouhohrajícím počinem. První oťukávání diskografií na kapelním bandcampu představilo kapelu coby svébytného interpreta, kterého je nutné brát s respektem. S každou deskou totiž ušel ohromný kus cesty. Proto jsem se do poslechu předchozích alb ponořil řádně.

Komu je teatrální odnož black metalu proti srsti, zřejmě by měl přestat číst. Nebo si pustit syrový debut Revolucia. Už tam bylo zřejmé, že má kapela potenciál a na své nástroje umí hrábnout. Na Elixiria Ekstasis svou evoluci zpomalila. Dá se s přivřením oka říct, že v mnohém navazuje na Apocatastase. Stylově, jak jsem naznačil výše, se jedná o teatrální, okultní či satanský black metal s chóry, deklamacemi s variabilním tempem. Oproti Apocatastase ubylo špíny ve zvuku, přibylo stopáže a krapet se zextrémovatělo na přístupu. Představme si pro představu Mephorash nebo Thy Darkened Shade a přidejme si značnější rychlost a ohavnější vokály. Corpus Diavolis není takovou docentkou jako Mephorash ale ani technickou parádičkou typu TDS. Snaží se v daných mantinelech hledat své místo a prodat nabyté zkušenosti.

Na můj vkus příliš mrkaté studiové fotografie shazují muziku samotnou někam k, jak to říct a neurážet, k trapnosti. Artwork rovněž stříká kýčovitostí, ale nechť. K muzice sedí. Zvolený font písma a stylové logo mi naopak lahodí.

Nezkušenému a nezvanému může album připadnout rozvláčné, nicméně kapela umí sypat docela hezky. Rubanice se střídají s rituálními nápěvy a temnými sbory. Byť je zpěvák Daemonicreator zároveň hráčem na syntezátory, nijak to s nimi nepřehání. Hlavní slovo má dvojice kytar s poměrně výraznou basou a luxusními bicími. Líbí se mi zakomponování různých samplů, které skladbám dodávají další rozměr. A zase, nijak se s nimi nepřehání.

Přes veškerou syrovost je album Elixiria Ekstasis albem technicky dost dobře zvládnutým. Najdeme zde spoustu příjemných melodií, ale stejně jako se samply a syntezátory se s melodickými linkami poměrně šetří. Výsledkem je pestrá nahrávka bez nudných míst a spoustou atraktivních okamžiků. Kapela zatím dokáže vyvážit atmosféru a metalový extrém. Snad se vyvaruje fádnosti všemožných dříve výrazných a v současnosti spíše prázdných kapel sázejících na lyriku, než na vlastní kompozici. Když zapomenu na fotografie s obalem, jsem docela spokojený. K okultnímu blacku přistupuji s obezřetností, protože doby, kdy vládly stylu veličiny, jsou nenávratně pohřbeny zástupy kapucínů bez talentu… Corpus Diavolis díky svému muzikantskému i tvůrčímu umu představují výpravné album, ke kterému je radost se vracet.