Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok poté, co vyšlo veleúspěšné dílo Midian, se na světlo luny dere nemalá nahrávka nesoucí nevinné označení EP. Píše se rok 2001 a vznikají kvalitní nahrávky. Jen namátkou Dimmu Borgir vydávají mého oblíbence Puritanical Euphoric Misanthropia, poslední dlouhohrající zářez do diskografie tesají Emperor svým vynikajícím opusem Prometheus a v bratrské kapele Anathema vzniklo album A Fine Day To Exit. Jistě by se našlo spousty dalších věcí, ale to jen tak na okraj. Cradle Of Filth však nezahálejí a vpouští do světa trochu větší EP Bitter Suites To Succubi.

I když deska obsahuje deset písniček a svou časovou osou sahá skoro na celou hodinu, stále dostává označení EP. Ptáte se proč? Odpovědět je nasnadě, velký počet novinek zde totiž nenajdeme. Všeho všudy pět tracků plus intro. Ale k tomu se později ještě dostaneme. Důležitá změna, která kapelu od minulého alba postihla, je vypršení smlouvy, či co se to vlastně stalo, u Music For Nations. Proto toto EP vychází u Daniho labelu Abracadaver Records. Nyní však vztyčuji varovný prst, který dává tušit, že posluchač by měl být na pozoru. EP Bitter Suites To Succubi je jedinečné tím, že se na něm zachovala stejná sestava kapely, jako na desce předchozí. Čili ansámbl vypadá následovně: Dani Filth – zpěv, Paul Allender – kytara, Gian Pyres – kytara, Robin Graves – basa, Adrian Erlandsson – bicí a Martin Powell – klávesy. Jako obvykle nesmí chybět hosté: Sarah Jezebel Deva – zpěv, Libitina Grimm – čelo a Kian Rulten – Allender, který propůjčil svůj hlas písni Dinner At Deviant’s Palace. Ovšem jeho hlas má v této písni zvláštní modulaci, takže se těžko hodnotí jeho kvalita. Ona je to totiž jen tak mimochodem instrumentálka a onen hlas je spíše pro dokreslení patřičné nálady. Ale zpět k historii desky. Pěkný detailní obal zpracovali hned dva pánové John Coulthart a P.J.Allender. O promo fotky se tentokrát staral známý Stu Williamson.

Co naplat, pustíme se rovnýma nohama do útrob této nahrávky. Ani tentokrát špinavci neudělali výjimku a stvořili pro své dítko pěkné intro. Mne ovšem příliš neoslovuje a tak ho mnohdy s chutí přeskakuji. Ale je to důležitý prvek, během kterého se posluchač přesune svým rozpoložením na potřebný stav. Následuje první novinka v podobě skladby All Hope In Eclipse. Vcelku nic nového pod měsícem, ono vlastně těch pět nových skladeb vzniklo během natáčení minulého Midian, a tak nevinně navazují na jeho odkaz. Hitovkou alba pro mnohé jistě bude následující, taktéž nová věc Born In A Burial Gown, ke které byl natočen videoklip. První zvláštnost se dostavuje v další skladbě Summer Dying Fast. Že jste tento název už někde slyšeli? Ano, je to tak. Je to staronová, znovunatočená s drobnými úpravami, písnička s debutového alba The Principle Of Evil Made Flesh. Prostředek alba majestátně obsazuje cover, shodou okolností byla tohle vůbec první písnička, kterou jsem od Cradle Of Filth kdy slyšel. Jmenuje se No Time To Cry, jejíž originál má na svědomí legenda The Sisters Of Mercy a musím uznat, že je to vážně povedený kousek, jak originál, tak coververze. Další zánovní skladbou a možná i výplní desky je The Principle Of Evil Made Flesh. Jak jinak než rehabilitovaná věc s debutové placky, i tentokrát jemně poupravená. Následuje výborná svižná píseň Suicide And Other Comforts, hodně odkazující na minulou desku. Display přehrávače přeskočil na číslovku osm, kde se rozeznívá výše zmíněné takřka instrumentální intermezzo. V předposledním tracku se nám skrývá velmi oblíbený song The Black Goddess Rises, jehož název je ještě doplněn o římskou číslici II. Kapela si na této písni poněkud zakládá, jelikož, už od samotných dem, ji několikrát přenahrává. A jak už to bývá závěrem jedna šupanice a pecka. Scorched Earth Erotica, tak zní název této sedmiminutové záležitosti. V podstatě je to poslední z novinek, kterou se tak kapela loučí s posluchačem. Nutno ještě podotknout, že k této písni byly natočeny dva videoklipy. Cenzurovaný a necenzurovaný, jedná se o sestřihy z filmu Cradle Of Fear.

Ačkoliv se jedná o půl na půl nové album, nijak výrazně mne nechce oslovit. Tu a tam se k němu vrátím a hledám něco, čeho bych se mohl chytit, abych se raději vracel. Nic jiného, než výborný cover No Time To Cry si však mou přízeň nezískává. Vesměs se ani není čemu divit. Tři staré písně v novém kabátu, ovšem upřímně řečeno ne moc pěkném, staré věci mají své kouzlo. Pět novinek, z nichž jedna instrumentální a plus jedno intro, není taktéž nikterak ohromující. Samozřejmě, však to jsou písně vzniklé v souvislosti s Midian, čili nějaký posun se nenabízí. Co se však neohrabaně podsouvá, je termín stagnace. Kapela zjistila, co se masám líbí a přinesla jim tak malý dárek, aby zkrátila čas a čekání na další řadovku. Nenápadně tam však podstrčila starší skladby, aby se i nový posluchač trochu lépe zabořil do diskografie. Přiznejme si, že to nebyl zas tak marný tah. 

Závěrem už snad mohu jen říci, že se v tomto období, tedy v roce 2001 na stříbrných plátnech rozzářil nový film Cradle Of Fear. Jeho režii utvářel Alex Chandon, který tak do jedné z hlavních rolí obsadil našeho trpasličího miláčka Daniho Filtha.