Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cradle Of Filth… To jméno zná už snad každý, kdo kdy čuchnul k extrémnímu metalu. Kapelu, jež doprovází sladká chvála i hořké nadávky. Kapela, která se zapsala zlatým písmem do dějin klávesového black metalu. A jsou to právě oni, kdož vydávají další řadové album. Album, které s sebou ponese spoustu řečí ze všech koutů Země. Album, které budou zase mnozí nenávidět a jiní velebit. Dílo nese název The Manticore And Other Horrors. Stává se tak dosud posledním článkem v řetězci seriálu s rozborem jejich počinů. A jelikož tento bič jsem si na sebe upletl já, musím se i vypořádat s aktuální nahrávkou.

Předně si probereme historická fakta, jako tomu děláváme už od začátku. Danimu došla trpělivost, personální hrátky se rozhodl trochu zjednodušit a na nudné půjčování hráčů z Anathemy se tak konečně vykvajznul. Základní těleso Cradle Of Filth je tak nově tvořeno (a vlastně poprvé v celé historii kapely) pouze trojicí. (Pochopitelně se nahrávání neobešlo bez dávky hostů.) Kolébka začala být těsná kytaristovi Jamesovi McIlroyovi a basákovi Davevovi Pybusovi. Dokonce ani nedávno příchozí, nová tvář Caroline Campbell obsluhující klapky, se dlouho neohřála a dala jeslím plné špíny vale. Hosté už také nejsou stálí. Sarah Jezebel Deva se v těchto dnech plně věnuje své sólové dráze a na Daniho si čas asi nenašla. Dokonce ani orchestrace tvořící Mark-Newby Robson nebyl k tvorbě připuštěn. Hostování bylo dopřáno basákovi jménem Daniel Firth. Ženské zpěvy obstarala Lucy Atkins, kterou už jsme měli čest slyšet v roce 2010 na desce Darkly, Darkly, Venus Aversa. Ostatní zpěvy, přesněji chorály a sbory, má na starosti desetičlenný ansámbl, který v liniích udržuje Will Graney, kytarista kapely Damnation Angels. Prořídlé řady Cradle Of Filth vypadají tedy následovně: Dani Filth – zpěv, Paul Allender – kytara a Marthus – bicí, klávesy. Obal už se jeví trošku přijatelněji, než plejáda kýčů na předchozích nahrávkách, i když o artwork se postaral Matt Vickerstaff, kterýžto zplodil zhovadilost zdobící album Darkly, Darkly, Venus Aversa. Současný obrázek spíše odpovídá hudebnímu zaměření na heavy metal, což ale není zas tak daleko od pravdy. 

Tímto se vlastně dostáváme k tomu podstatnému, na což se mnozí jistě těší – k hudbě. Marthus, který kapele zkazil věkový průměr, se projevil jako zdatný skladatel. Však jej mnozí jistě znáte z domovské smečky Inner Fear. Coby bubeník si vede obstojně, to už snad víme. Zde se však chopil i kláves a dal tak vzniknout konečně zajímavým plochám, u nichž se nejedná se o zbytečnou bombastičnost a přeslazenou bonboniéru jako u některých desek předchozích. Klávesy se konečně dostaly do pozadí a jen dotahují kontury atmosféry. Paul je neméně zdatný kytarista a jeho melodie jsme si mohli užívat už celkem dost dlouho. Je to typická porce, kterou požadujeme a vyžadujeme, prostě příjemný standard. A copak se nám stalo s otcem kolébky? Že by nám téměř čtyřicetiletý otec dosluhoval? To, co kdysi dělalo krejdly krejdlama, už dnes zkrátka neexistuje. To si přiznejme. Co vás uhranulo na prvních albech? Nebyl to náhodnou vynikající ječák? Jistě, že byl. A myslíte si, že jej najdete i dnes? Rozhodně ne v takové formě jako kdysi. Do hlasu se mu vkrádá až příliš obyčejného chraptění namísto nervního pištění, či hlubokého growlování. To je zkrátka fakt a neodbytný pád.

Celé album je otevřeno krátkým, avšak působivým intrem. Po vskutku dlouhé době něco, co mě u této kapely od samého začátku zaujalo. Není sice nikterak dlouhé, ale dokáže udržet pozornost a správně jej naladit na následující poslech. Je tak trochu klišé, že po tajuplném intru musí následovat nekompromisní nářez. Otvírák The Abhorrent se hned od začátku nese jen v metalovém duchu a já nabírám dojmu, že Cradle Of Filth chytli druhý dech. Ale, něco hledám… ach, ano, klávesy. Ale ty vcelku rád oželím, ale co to ještě… jo, už to mám. Zpěv.

Agrese není všechno. Divoké tempo nedokáže nahradit uhrančivou atmosféru, kterou se vždy tato kapela mohla pyšnit. To, že rozemelou posluchače během devíti skladeb na padrť, není žádné umění. Jistou fazonu tomu však přeci vtisknuli. A víte, že to u mě konečně vyvolává příjemné dojmy? Zejména se mi vybavují momenty připomínající někdejší Midian, tu zas slyším střípky Damnation And A Day a jinde se probouzí choutky vycházející z Nymphetamine a pozdějších let. Ovšem srovnání s Midian je asi nejbližší. Chápu hudební směr tak, že kapela navazuje tam, kde ztratila největší počet fandů. Snad se jim zastesklo po někdejších věrných, a staré vampýrské a hororové tématice. Možná proto i ten název The Manticore And Other Horrors. Ale snaha o zalíbení se všem posluchačům se tu stále jaksi nabízí. V něčem už jim prostě nevěřím a dané písně kvituji s úsměvem.

Dlouho jsem nevěděl, co si vlastně mám o desce myslet. Proto i ta delší odmlka v pravidelné dávce recenzí na jejich počiny. Deska potřebovala uzrát, potřebovala delšího času, abych se jí vloupal pod slupku. Jisté drahokamy se mi snad nalézt podařilo, ovšem bližšího zájmu už jen stěží dosáhnou. Už to není, co to bývalo a zjevně nikdy nebude. Je nutné se s tím smířit, ale není nutné se o to neustále snažit. Závěrem podotknu, že nutkání vydání speciálních edic bylo vyslyšeno i tentokrát. Proto verze s názvem Deluxe Edition obsahuje navíc ještě další dvě skladby: Nightmares Of An Ether Drinker a Death, The Great Adventure. Jejich pořadí volně navazuje na předposlední skladbu klasického alba. Závěrečná instrumentálka Sinfonia je tak pošoupnuta až na samotný závěr, aby se docílilo jisté ucelenosti. Ještě se mohu zmínit o faktu, že toto album opět postrádá jakýsi koncept a protknutí textového obsahu. Jedna písnička má jiný význam než skladba druhá.