Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nastal čas si opět prověřit aktuální stav veličiny Cradle Of Filth, neboť kapela má od března venku nové album s názvem The Screaming Of The Valkyries. To přichází po poměrně dlouhých čtyřech letech od poslední řadové nahrávky. Nicméně kolem kapely je stále živo, což dokládají i určité personální změny. Tentokrát se obměna dotkla dvou pozic – kytary a kláves.

Druhým kytaristou vedle Ashoka byl Richard Shaw, kterého nově nahradil Donny Burbage, jenž dříve působil v kapele Aether Realm. Klávesy opustila Anabelle a její místo zaujala Zoe Marie Federoff, která svou pozici upevnila i sňatkem právě s Ashokem. Dříve hrála v kapele Insatia… neznáte? Já taky ne… Nuže, nyní máme v řadách Cradle Of Filth manželský pár.

A když už jsme u těch personálních změn, stojí za zmínku i autor obalu – jistý Roberto Diaz. Jeho charakteristickým prvkem jsou postavy s mnoha očima, což při podrobnějším zkoumání obrázku nedělá dobře hlavě pozorovatele. Tedy alespoň mně tyto prvky nějak vadí. Ale obálka je celkem pěkná, i když úplně nechápu, co vlastně znázorňuje. Možná je to onen „křik valkýr“. Zkrátka umění. Podobných grafik a ilustrací je tu plno. Booklet je napěchovaný obrázky a nechybí samozřejmě ani texty skladeb a fotografie členů. Tohle mám rád a takový počin zasluhuje aplaus ve stoje. Jestli si někdo pořád myslí, že CD je mrtvý formát, tak ať, alespoň prodá svou sbírku do bazaru a já si ji pak rozumně nakoupím. Pojďme ale raději k hudbě.

Nezbytné symfonické prvky rozeznívají i tuto desku, avšak nikoliv napínavým intrem, nýbrž jen krátkým úvodem, který se vzápětí zvrhne v těžkopádný kolos tupě klopýtající mezi hutnými riffy, aby ještě před druhou minutou své délky vystřelil melodickou linku a vzduch alespoň trochu provětral a odlehčil. Ono industriálně mohutné drancování je v podstatě novinkou v repertoáru, zatímco melodičnost odkazuje na dobu cca Nymphetamine, kde už bylo lecjakému posluchači těsno. Já se tehdy cítil pořád vcelku skvěle.

Jediné, s čím si od začátku trochu nevím rady, je zvuk bicích, kterému chybí rozmach a nádech. Je to jednoduše příliš čistý a sterilně osekaný sound, který mi trochu ubírá nadšení z celé té akční hry. Marthus bubnuje naprosto úchvatně, o tom žádná, ale ten zvuk je takový nějaký plochý. Naštěstí se na to dá brzy zvyknout a na celkově dobrém dojmu z poslechu to výrazně neubírá.

V dalším sledu hudební smršti na nás Cradle Of Filth chrlí ty nejspolehlivější metody, které si kapela v průběhu let osvojila. Ubylo však pompéznosti, rozmanitých meziher a dalších náladotvorných aspektů. Kapela sází na přímočarost, a i přes hutnou náplň skladeb jde poslech plynule od jedné písně k druhé, aniž by poznámkový blok s čárkami pro nudu přestal zářit bělobou.

Jsou zde samozřejmě i nezbytné hrátky s atmosférou – vždy, když se otevírá nová třetina alba. Nejde však o výrazné odbočky či dlouhé pasáže rádoby symfonické vážnosti. Skupina umí do skladeb vnést chytlavost a opojné melodie, které sice nejsou instantními hitovkami, ale ve správný moment fungují naprosto perfektně. No vida – a jde to i bez coverů.

Líbí se mi, že kapela přinesla řadu záchytných melodií, které se nenápadně krčí pod hlukem zlého black/deathu, ale nepřehlušují jej. Tak to aktuálně cítím. Melodické linky kytar i zpěvu příjemně ochlazují jinak horký dech zběsile mašírující saně, kterou tento valkýří křik dští na všechny strany. Je to ohavně zlé – ale právě tak akorát, aby to stále bylo po chuti masám, které tyto porce hltají bez zakuckání. Na skutečně zlou a hnusnou hudbu máme přece jiné experty – ale to sem nepatří. Spíš si tu stavím drobný oslí můstek k pasážím, kde se kapela snaží o co nejrychlejší úprk a se zaťatou pěstí razí tu nejdrsnější možnou pasáž, kterou aktuálně dokáže nabídnout. V těchto momentech trochu cukám koutkem a cítím snahu vyvolat démony dávných alb a znovu přitáhnout fanoušky tehdejší éry. Ono to vlastně není špatně – pořád si musíme uvědomit, že máme před sebou mimořádně talentovanou kapelu se špičkovými muzikanty u svých nástrojů. To jméno je pojem – a mašina na vaši peněženku, budete-li chtít. Jen se někdy neubráním dojmu, že některé ataky jsou až příliš na sílu. Jak říká Maurice v Madagaskaru 2: „Nenásilná anexe bývá nejlepší.“

Ale čert vem mé dojmy. Ve výsledku je to pořád dobrá – ba vlastně docela skvělá – deska. Sice jí chvíli trvá, než se dostane pod kůži, a úvod mi přijde trochu komplikovaný, ale nakonec si stejně plácnete do dlaně. Protože zjistíte, že to jsou pořád Cradle Of Filth – takoví, jaké je máte rádi. Pořád jim to skvěle jde od ruky. Dokážou vykouzlit zajímavě chytlavé a podmanivé melodie. Skvěle rozehrávají partii s atmosférou i vaší náladou, a postupně si vás ochočí a přetáhnou na svou stranu. Jde to tak samovolně, že se tomu ani nechce věřit.

Takže jak by mělo znít rozumné resumé? Přirozená deska kapely, na které nechybí nic z toho, co na ní máme rádi. Naopak – nepouští se do žádných složitostí a rozmáchlých jinotajů. Je to přímočará a bezstarostná jízda, kterou si lze báječně užít. Jsem rád, že to této kapele pořád tak sluší a šlape. Ale první song mi tohle výsledné vyústění vůbec nenaznačoval. Příště méně podobných vylomenin.