Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nadále se Cradle Of Filth drží svého nového labelu Roadrunner Records a vydávají po necelých dvou letech další řadové album Thornography. V té době již fanouškovskou základnu tvoří zástupy náctiletých temných postav, cítící se zcela odlišně a nepochopeně. Jedná se o zcela novou vlnu fandů, kteří postupně nahrazují dosavadní uctívače starší tvorby. Je to období velké slávy. Nejde mi to přes zuby, ale musím neochotně přiznat, že úspěch je snad i větší než v období Vempire až Cruelty And The Beast. Já vím, já vím, je to dost přemrštěné, ale připusťme si to k srdci, že rozličný merch se značně rozšířil až s motivy těchto let. Třeba to celé vnímám špatně a jinak, ale tento dojem se mi nemile vrývá pod kůži. Na druhou stranu si asi říkáte, že je to přece dobře, že kapela konečně povystrčila své růžky zas o kousek více na výsluní a že to začalo poslouchat víc lidí. Ale na druhou stranu si Cradle Of Filth nevědomky tvoří status kapely, jejíž jméno bude mezi vyznavači tvrdého (černého) kovu zatracováno a rituálně mučeno na nejednom oltáři. Třeba patřím jen k těm nihilistickým osobnostem, které uznávají jen ten nejtemnější underground, a jsem vám ve skrze pro smích. Pohlédněme proto raději blíže na vnitřní schránku díla Thornography a zanechme řečí o tom, co je dobré, či ne. (Dřív nebo později se k tomu stejně vrátím, hehe).

Bylo by asi divné, kdyby se za dva roky v sestavě kapely nic neodehrálo a jisté personální míchanice samozřejmě proběhly. Ovšem na desce je značný počet hostujících pěvců. Nebudu zde vyjmenovávat osoby tvořící chorály (ačkoliv jich je jen deset), ale mrkneme se spíše na zbytek vcelku zajímavých jmen. Tak předně se zde objevuje oblíbená Sarah Jezebel Deva a taktéž známá osoba Doug Bradley. Své si na albu dále odzpívali: Ville Valo, Dirty Harry a Veronica Rehn. Na čelo si zahrála Laura Reid a za klávesovými klapkami se vystřídal Mark Newby - Robson s Christopherem Jonem. Je tomu skutečně tak, dosavadní klávesák Martin Powell kapelu opustil a na jeho místo nebyla nalezena nahráda a tak klávesisti pouze hostovali. Ještě je tu jedna změna v jádru Cradle Of Filth a to na postu kytaristy. Odchází nedávno příchozí James Mcllroy a nahrazuje ho Charles Hedger. A abychom těch jmen neměli málo, připomeneme si sestavu aktuální pro počin Thornography: Dani Filth – zpěv, Paul Allender – kytara, Charles Hedger – kytara, Dave Pybus – basa a Adrian Erlandsson – bicí. 

V okolních kapelách se toho příliš nedělo. Anathema měl na kontě tři roky staré album A Natural Disaster, Dimmu Borgir před rokem vydali reedici svého díla Stormblast, Emperor už byli tři roky mimo scénu a třebis Darkthrone vydali takřka zlomové dílo The Cult Is Alive. Cradle Of Filth už kráčeli po nové cestičce lehce nastolené předchozím počinem Nymphetamine. Na Thornography své poddajné vize přiblížit se většímu počtu posluchačů prohloubili zas o něco více. Deska si zachovává na pohled krásnou fazónu, díky svému obalu, který se mi i tentokrát velice zamlouvá. Ostatně do této chvíle měla kapela samé krásné obálky. To byl krok, který prostě prodává a vždycky prodávat bude, ačkoliv se říká: nesuď knihu podle obalu. Přeci jenom znám dost vyloženě blbých obalů a náplň alba je strhující. Tady to bohužel platí zcela naopak. Obal se mi líbí, ale co pod svou slupkou skrývá, už takový zázrak není. Skladby jsou značně uvolněnější a odlehčenější. Pryč je nervozita a agresivita, která kralovala na předešlých zářezech v diskografii. Deska se díky košatým melodickým vyhrávkám kytar může zdát jako celkem poslechová záležitost, ale při bližším ohledání, zde nic jiného k objevování není. Měl jsem poměrně problémy udržet pozornost při poslechu alba. Deska krásně funguje jako kulisa a podkres nějaké bohulibější činnosti, než je její samostatný ničím nerušený poslech. Kapela se zjevně snažila o pestré album, o čemž vypovídá i počet hostujících person. Písničky jsou však stavěny poměrně stejnavě a až na pár momentů nezajímavě. Jeden rytmus, stejné a dosti předvídatelné postupy a učesaná fazóna rádoby temných a drsných pasáží. 

Otvírákem je oblíbené intro, to je přece nezbytné. Ovšem ani tentokrát mne pánové svým intrem nezaujali a nepřipravili na následující porci svého heavy gothic metalu, i když do onoho úvodu vložili hlásek Veronicy Rehn. Snaží se mne proto zaujmout alespoň naoko svižnější Dirge Inferno. Nepodaří se, a tak na mne haleká melodický refrén Tonight In Flames. Ten se sice dobře poslouchá, ale já se nenechám zviklat. Přeskočíme tedy rovnou k písni The Byronic Man, kde si zazpíval Ville Valo z HIM. Poněkud netradiční spojení obou kapel a žánrů, které zastupují. Ville zde má na starosti čisté vokály v jisté pasáži a zní to… jak bych to jen řekl… no ono to tam vlastně i sedí, jelikož se i hudba dávno kormidluje jinam, než byl klávesový black metal. Další zastávku věnuji skladbě Cemetery And Sundown, což je neuvěřitelně hitová věc. Takhle chytlavou písničku jsem dlouho neslyšel, ovšem do konceptu Cradle Of Filth nezapadá, však se už také nacházíme v nové éře kapely. Po plejádě několikrát ohraného se dostáváme k jedné z delších skladeb Rise Of The Pentagram. Tato píseň je odlišná tím, že je v podstatě instrumentální. Pouze během svého začátku nám známý hlas Douga Bradleyho poví cosi o rozpínavosti pentagramu a pak následuje dlouhé bezepěvné hraní. Po dlouhé době se setkáváme i s nějakým tím coverem. Tentokrát si špinavci vybrali popovou formaci Heaven 17 a jejich song Temptation, který zvolili jako poslední, závěrečný. V této skladbě si zazpívala zbývající hostující vokalistka Dirty Harry, která letos v květnu oslavila kulaté třicetiny. Celá skladba svým charakterem vůbec nezapadá do celého konceptu alba (je-li nějaký). Poněkud vyčnívá a zahlcuje pozornost. Zvláštní nápad, který bych od Cradle Of Filth asi nečekal.

Podtrženo sečteno nic zcela zásadního a nějak zvlášť strhujícího. Jen škoda, že takový materiál vyšel pod hlavičkou Cradle Of Filth. Pár světlejších momentů se sice nabízí, ale zbytek nezajímavého materiálu je úspěšně udolá. Rád bych vyzdvihl něco jiného, než je obal samotný, ale… nemám co…