Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to tak dávno, co jsem Felixe a jeho záhrobáky viděl naživo a měl v sobě takovej zvláštní melancholickej pocit. Zjistil jsem, že mám tuhle germánskou partu tatíků prostě rád. Je možná trochu blbý se na začátku recenze přiznat k tomu, že tady budu lehce nadržovat kapele, u který jsem málem uronil slzu dojetí. A díky vzpomínkám to vykroutím trochu víc nahoru, než bych asi „za střízliva“ dal. Není tomu tak. A není to poprvé, co to tady rozmazávám, takže si to protentokrát nechám a pokusím se odůvodnit fakt, proč píšu recenzi na jejich novou desku. Já totiž naposledy napsal, že už na to dlabu a hle, je to tady. Nějaký sebemrskačství? Ani ne, prostě mi to zase jednou za ty kecy stojí.

Tak především, Crematory disponují novým zpěvákem. Connie Andreszka se svým klasickým speed – power metalovým ječákem je něco poměrně nového, což je element, jaký tady není běžný. Ačkoli se Tosse na Oblivion snažil jít na to trochu jinak, tohle je prostě zcela nový člen. A nejsem si jistý, jak jeho zpěv do muziky kapely vlastně sedí. Diskofilně-industriální hop hop metal s nádechem hrobníka je něco, do čeho se mi prostě tenhle hlas až tak nehodí. Seděl mi v Circle of Pain a dalších, tady je to v některých pasážích trochu křeč. Ale budiž. Jeho zpěv je i tak paradoxně to nejlepší, co lze na desce najít.

Crematory zní v současnosti stejně, jako zněli v posledních deseti letech. Lépe řečeno, přesně se drží stylu, jaký započali na Antiserum a skvěle jim to vyhovuje. Gotika nakopnutá industriálním hlukem, diskofilní klávesy, hutný spodek kytary vs. basa, no a bicí, které si jedou bez zbytečných přechodů stále to samé. Crematory to baví, naživo jsou totálně nadšení a svůj zápal si myslím slušně perou do lidí. Jsou vzorem kapely, která se za ty roky nějak vyhrála do neochvějné pozice hitmakerů, po nichž nemůžete chtít složitější kompozici, a tak jsou svým způsobem jistota. Na to lze hrát po mnoho let, dokud to kapelu baví a dokud to především baví jejich fans. Obojí se nadále děje měrou vrchovatou a já svou recenzí nechci měnit ani kapelu, ani otvírat oči jejich posluchačům. Pouze reflektuji vývoj a novou tvorbu kapely, která měla časy, kdy byla odvážná.

Unbroken začíná nadějným hukotem, titulní skladba je slušná dupárna, až králíkárna nadskakuje a hlodavci paří jak o mrkev. Refrén vyřvávačka, klasická drhnutá věc od Crematory z těch tvrdších, model, kterým rádi začínají desky. Je to pěvecky Felixárna až za hrob (nebo za tu budovu, kterou se tomu hrobu vyhnete), není co řešit. Věci se začnou dít až ve druhé, a to s nástupem refrénu. Connie strhává veškerou pozornost na sebe a všechno slušně šlape, klasické střídání hrobníka s lopatou a toho, kterej si ruce nezasviní. Omluva za můj slovník, ale je to recenze na Crematory, takže tu jde všechno stranou. Že doslova stranou zjistíte, když se budete deskou prokousávat dál a dál. Pro kapelu není problém cokoli, singlovka Rise and Fall je stopadesátá stejná kytarová linka, a hlavně velkej cirkus.

Něco si uvědomíte, možná ale ne hned při prvním poslechu. Že tenhle cirkus k nim už prostě patří. Že to, co předvádí hudebně, je v klipech momentálně už skoro k nepřežití. Ale prostě víte, na koho to čumíte. Hudebně je teď ideálně vystihují skladby jako Behind the Wall nebo I Am a další. Je fascinující sledovat, kolik sobě podobných skladeb lze ještě vydat. Kolik textů, které vlastně vůbec nic neřeknou, lze ještě napsat. Asi všeho hodně, Crematory jsou toho důkazem.

Že jsem na začátku recenze napsal, že mám tyhle tatíky vlastně pořád rád? No právě, to je ten největší paradox. Tyhle čáry máry jim nežeru, jejich muzika je jasně daná a nepřekvapí. Tahle kapela mi ale zůstala jako živoucí důkaz lidí, co se od devadesátek prohráli až sem a servírují prostě to, co považují za nejlepší. Proto je nemusíte mít všichni rádi, já jsem ale tatík stejně jako oni a nějakým způsobem si to užívám. Jejich Unbroken je srágora v mnoha ohledech, hudebně jsou to ale v mnoha ohledech stále Crematory. Třeba A Piece of Time, která kdyby neměla v zádech občasně zbytečný „industriální“ nádech, je to věc jako z časů Illusions. A lze si tam toho najít víc. Letitého posluchače to potěší, což je právě ten jediný důvod, proč se má cenu nad tím ještě hudebně zamýšlet.

Očekávám, že většina našich čtenářů tohle neslyšela a já to vlastně ani nemohu nijak zvlášť k tomu poslechu doporučit. Těm z vás, kdo by snad fungoval a nikdy neslyšel jméno Crematory, tak těm doporučím vrátit se do roku 1994 a tam začít. Projdete si krásnou historii kapely, která dokázala dost dlouho stárnout s fanoušky a já stále věřím v to, že jednou ještě nahrají velkou desku. A pak to skončí možná tím, co je v jejich názvu.