Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Crowbar - Symmetry In Black

CrowbarSymmetry In Black

Sorgh9.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: I když se Crowbar rádi brouzdají opilým krokem v padlé rose soumraku a kalným zrakem registrují poslední obrysy reálií, rozhodně nepůsobí jen jako depresivní a ufňukané pipiny, ale přináší i potěšení z dobře odvedené práce a z nápadně živé desky.

Znáte motory fungující na principu náhodných výbuchů? Bum rána, klid, skřípne to, dvakrát bouchne a rachotina se pohne. Zvukový koncert starých kraksen, se kterým se už jen tak nesetkáme, přesto nebo právě proto díky nim můžeme získat  zcela odlišný pohled na svět. Proč o tom mluvím? Jedna z takhle razantních a jakoby náhodných detonací mě během měsíce lásky upozornila na nové album kapely Crowbar. Nese příjemný název Symmetry In Black a oděli ho do jednoduchého, slušivého obleku, který neslibuje nic, co nelze splnit.  Desky těchto Amíků nevychází v žádných pravidelných periodách, jednou to prostě bouchne a nad silnicí se zatočí oblak těžkých par. Jakmile při řízení nedáváte pozor a humus nasajete z plna hrdla, zažije nejspíš divokou jízdu.

 

Kapela solidních řízků semknutá kolem Kirka Windsteina, kterému se vlasy již dávno přemístily z temena na bradu, tu letos stojí se silným materiálem, který já osobně řadím docela vysoko. Oproti minulému Sever The Wicked Hand přibilo pár kapek živé vody, bobří hráze utržily několik trhlin a voda nabrala spád. Díky tomu je Symmetry In Black pestrá a zábavná deska, jakkoli se to může zdát divné, zvlášť pokud dáte na zakořeněné dodržování stylových škatulek. Právě díky tomuto efektu mě deska nabídla překvapení, které plynule přešlo v potěchu duše. I když se Crowbar rádi brouzdají opilým krokem v padlé rose soumraku a kalným zrakem registrují poslední obrysy reálií, rozhodně nepůsobí jen jako depresivní a ufňukané pipiny, ale přináší i potěšení z dobře odvedené práce a z nápadně živé desky. Jako v kádi mísí vlivy ročních období, která se projevují větší oblačností, než tomu bývá třeba v srpnu, přesto i světlo blesku poskytne naději světla v dominujícím šeru. Veselé album to není, to ani nelze čekat, ale stejně tak si u něho nepřehodíte kravatu přez kliku. 

 

Pár poslechů a čím dál víc se mi potvrzuje skutečnost, jak trefně jméno kapely souzní s její tvorbou. Takový pajsr (crowbar) se zapře a za zdánlivé nečinnosti vyvíjí sílu nevídanou. Materiál praská, uvnitř probíhá neviditelné pnutí a posléze povoluje. Potřebuje svůj čas stejně jako nabízené skladby. Album už na první kontakt probouzí  zájem a hýří atraktivitou. Za plynulého postupu průzkumných legií jsem upadal do stále silnějšího okouzlení a zároveň v něm nacházel řadu povědomých zážitků, které mě hřály u srdíčka. Síla příjemných vzpomínek ponejvíc vykreslovala atmosféru společných rande s Alice In Chains. Hlavně v potemnělých, něžných pasážích s doprovodem čistých vokálů je srovnání nejmarkantnější. Stylově se obě kapely v mnoha momentech velmi těsně třou a situaci zachraňuje metalový základ, na kterém Crowbar vytrvale staví.

 

Přes ulici to mají i ke smečkám Pantera, Down nebo Baroness. Z našich luhů a hájů se do symetrie tu a tam zamíchá stín SDOS, jen aby hutnou, líně se míchající matérii provětrali pukáním trashových bublin. Jinak se materiál beze spěchu odvíjí z cívky pomalých, podladěných riffů, které úspěšně brání roztočení centrifugy do příliš vysokých otáček. Kousek nad zemí a za asistence přízemních mrazíků si budeme odírat nechráněná kolena na kost a ještě za to poděkujeme. Tohle je příjemná a dobrovolně podstoupená bolest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky