Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Volit hostující zpěváky vypadá jako strašně snadný úkol, ale vybrat si silného vokalistu a strefit se do nálady vlastní tvorby může být někdy složitější, než jak to na první pohled vypadá. Vzpomenete si na nějakou fakt silnou, opravdu silnou spolupráci? Neurosis a Jarboe? Tam to všechno zaplulo hladce, supr deska. Cult of Luna a Julie Christmas? Podobná paráda. Předposlední deska The Ocean a Jonas Renkse (Katatonia)? Děs. Dva neslučitelné světy. A řekl bych, že aktuálně se Cult of Luna povedlo něco podobného, protože angažovat do svého cirkusu Marka Lanegana je přešlap hodně za čáru. Obojí mám rád, k obojímu naprostý respekt. Ale dohromady? Uf...

Krátkometrážní desky nejsou pro tuhle kapelu určující. Za svou dlouhou éru (založeno 1998) vyšlo prozatím pouze jedno EP v podobě pokračovaní pro mě revoluční desky Vertikal (2013) a pak až aktuální The Raging River. Z tohoto pohledu je možné nazírat na tohle album trochu shovívavě, budiž. Druhým dílkem do skládačky je založení vlastního labelu Red Creek v loňském roce, jehož je tohle inaugurační deska. Okolnosti prostě můžeme vstřebávat z různých úhlů, ale vždycky to nakonec skončí u jedné jediné věci - u toho, že si tu desku pustíme.

Takže? První dojem je pouze jeden - recyklace. Druhá skladba What I Leave Behind se skutečně zlým řevem by se díky klávesám a samplům mohla zařadit na Vertikal. Všechny ostatní skladby (s jednou výjimkou) by se mohly zařadit kamkoliv do historie, kde jim budete s trochou snahy hledat místo. Cult of Luna se tentokrát opakují, možná prohledávají staré zásoby, možná trochu leniví, těžko říct. Ale rozhodně se nikam neposouvají, což je velká škoda. A taky se zadrhávají v rozletu, protože třeba I Remember dokáže občas solidně ztrácet dech, a to u téhle kapely nebávalo zvykem. Pravda, postupem času roste, graduje, ale ani tehdy není cítit svěží vítr, jen vymetání pavučin od minula.

Prostředek desky slyší na jméno Inside of a Dream a je to právě ta věc, kde se objevuje Mark Lanegan s tím svým okouzlujícím hlasem (bez ironie). První věc, co zaujme, je skutečnost, že k výrazu skladba má tenhle kousek dalekou cestu. Mezihra. Intermezzo. Vsuvka. Pokus. Nevím, jak to vlastně nazvat, ale je to takové nijaké, unavené cosi, co plyne, houpe klidnou hladinou, ale nic víc v tom není. Možná by to mohlo být i docela dobré na úplně jiné desce, ale takhle, v obklíčení těch ultra-nařvaných, depresivních skladeb je to jak čistý, bílý sníh v Karviné. Prostě blbost.

Nic na téhle desce nezabírá naplno, těžko se zaposlouchává a marně hledá nějaký koncept nebo jednotící téma, což u téhle kapely beru jako nutnost. Tentokrát převládá jednoduchost, osvědčené postupy, recepty a známé chutě. Je to málo? Pro jiné by to možná bylo dost, pro některé životní meta a napsat závěrečný part jako ve Wave After Wave znamená vstupenku do hudebního nebe. Ale od téhle party lze právem očekávat víc. Tentokrát tedy slabší, unavenější dojmy. Proč ne, občas odpočívat potřebujeme všichni.