Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už sám název Cult Of Occult napovídá o žánru, kterým se teoreticky kapela orientuje. Jde skutečně o okultní doom metal s přesahem do sludge bahnité pláně. Z takového spojení by měl jeden i celkem příjemnou radost, jenže na druhém rameni sedí onen červený čertík s vidlemi, který do ucha šeptá cosi alarmujícího. Je zkrátka potřeba počítat i s jistými rezervami, se kterými je dnes zapotřebí k takové muzice přistupovat. Vzhledem k tomu, že o kapele Cult Of Occult tu řeč před nějakým časem už byla, a ne zrovna kritická, můžeme si částečně oddychnout.

Nová deska Five Degrees Of Insanity mi však nepřijde příliš srovnatelná s deskou debutovou, o které jsem zde onehdá psal. Jednak jde o to, že se skupina dostala do jiné polohy a úrovně svého žánru. Stále jde o bahnitý doom metal obstaraný tíživou a silně naléhavou atmoškou, což bych shledal jako příjemný jev, jenže daný žánr je dnes až příliš v kurzu a těžko hádat, zda se kult okultna veze na jeho vlně, či stojí lehce opodál. Jisté je, že dělá věci po svém. Jejich rukopis není sice nikterak výrazně odlišný a ojedinělý, ale vykazuje jisté stopy invence, kterou u všedních záležitostí jednoduše nenajdeme. Přesto si myslím, že kapela není natolik vyspělá, aby natáčela tak rozmáchlé dílo, kterým Five Degrees Of Insanity je.

Skladby nekompromisně nejdou pod deset minut. To může být známka jednak dobrých nápadů, kterých není málo, nebo motání se v kruzích. Těchto sedmdesát minut (fakt že jo!) je náplní obojího. Skoro se mi chce říct, že by deska mohla být klidně jen o jedné skladbě a třeba hned o té úvodní – Alcoholic. To z jednoho prostého důvodu, kterým je opakování zajeté šablony a její aplikování na všechny písně bez výjimky. Jeden by se ukousal nudou. Dost často jsem končil poslech s tím, že toho bylo prostě dost, že vše bylo řečeno a opakování s drobnými obměnami vskutku není zapotřebí. Na druhou stranu musím autorům přiznat, že se jim sice povedlo stvořit monolit bez vývoje, ale zároveň masivní desku, která má těžkou náladu od začátku do konce.

Můj obdiv směřuje proto právě tímto směrem. Že byla kapela schopna desku nahustit a natlačit tak silně, že se jí vlastně ani nedá vydržet poslechnout celou. Osobně bych proškrtal roztahané pasáže a nezáživná intra skladeb, která se vlečou jak celní řízení o svátcích. Ale zřejmě to byl záměr a já se snažím rozlousknout to jádro, které tahle banda Amíků do nitra desky snad ukryla. Je asi zjevné, že se na desce snažím objevovat něco, co tam možná ani není a každý tón se snažím obhájit určitým záměrem a vidinou kalkulu. Přes všechen ten marast mi totiž přijde, že se někde uvnitř skrývá hluboký potenciál, který má snahu vyplout na povrch a úkolem posluchače je takový moment odkrýt. Jako jeden z nich bych rád uvedl samotný závěr již zmíněné skladby Alcoholic, která šlape v dusavém tempu, čímž jednak upozorňuje na matadory žánru a jednak konečně pozvedává pozornost.

S deskou to prostě není lehké. Je nutné se s ní poprat, je nutné ji věnovat prostor, protože ona prostě je nepřístupná a čím víc se snažíte do ní vniknout, tím víc se uzavírá. Je to divné, až rozčilující, ale prostě to tak je. Divotvorná náplň nepolevující na nervozitě a intenzitě pak skvěle koresponduje s textovou náplní, která už dle názvů songů mluví sama za sebe. To i lehce vysvětluje zvláštní obal, který mě osobně vůbec nesedí. Jisté však je, že touto recenzí poslech Five Degrees Of Insanity rozhodně nekončí. Hodlám se této desce ještě nějakou dobu věnovat. Budeme se tak vzájemně škádlit, ona mě naštve, jindy zase budu lhostejnější. A takové objevování já rád.