Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Damian Dalla Torre - Happy Floating

Damian Dalla TorreHappy Floating

Jirka D.7.4.2022
Zdroj: PCM (16 bit, 44.1 kHz) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Happy Floating je deska, která vás vtáhne do děje, probudí vaši fantazii a přitom není vtíravá a vlezlá. Právě naopak - přes množství stop a nástrojů působí skromně a pokorně, skoro až překvapivě.

Damian Dalla Torre je německý saxofonista, skladatel a producent a byť se jedná o jeho sólo projekt a debutní desku vydanou čistě pod jeho jménem, bylo by krajně nespravedlivé přisuzovat veškeré zásluhy pouze jemu. Na albu Happy Floating, které vyšlo v únoru na Squama Recordings, se podílelo celkem devatenáct dalších hudebníků a plejáda jejich nástrojů je samozřejmě přímo úměrná hudební mozaice nahrávky.

 

Právě slovo mozaika mi při poslechu rezonuje v myšlenkách asi nejvíc, hned následované fantasií, hravostí, lehkostí. Všechno tohle lze na desce slyšet anebo prostě jen z ní cítit, protože mám-li být upřímný a začít tu šermovat nějakými strohými fakty, naběhnu si sám na svoje vlastní vidle. Ostatně už jen žánrové zařazení bude kulhat na obě nohy, ať už se rozhodnu pro cokoliv. Na desce se potkávají vlivy moderního jazzu, ambientu, klasické hudby, elektroniky a společně se doplňují, proplétají, hrají si spolu, dráždí se. Klarinet, saxofon, klávesové nástroje nejrůznějšího druhu, plejáda kytar, baskytara, marimba, loops, vibrafon, bicí, trombón, kontrabas, trumpeta... to všechno se vešlo pouhých osmi skladeb s celkovou délkou jen málo přesahující půlhodinu.

 

Album je komplet instrumentální a spíš než nějaké skladby s jasnou strukturou obsahuje přirozeně plynoucí kompozice založené na hudebním flow, které mají za úkol probouzet vaši imaginaci a daří se jim to zcela hravě. Jednotlivé nástroje se objevují se svým partem a zase se někdy náhle a někdy pozvolna vytrácí, jsou doplňovány elektronikou, ruchy, ambientním pozadím, které je rámuje a ukotvuje v prostoru. Klasické se tu potkává s moderním, akustické s elektronickým a společně vše ladí, funguje a proudí v harmonii. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, k čemu bych pro hrubou orientaci tuhle hudební produkci přirovnal a vlastně mě napadl jen náš Floex a třeba jeho deska Zorya, částečně díky elekronice a celkové atmosféře nahrávky album Sound of Unrest od Autumnist. Což prosím rozhodně nepovažujte za bernou minci, ale spíš za jakési vodítko pro to, co od desky očekávat.

 

 

Poměrně solidně bylo přistoupeno i ke zvuku nahrávky, který nechci říct, že snese hodně přísná měřítka, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co se ke mně v poslední době dostalo. Postrádá živost a autenticitu, ale z mého pohledu mu to úplně nevadí. Je to dílem daň za množství hostů a nástrojů, dílem přirozený důsledek množství elektronických stop a různých ruchů, které produkci desky svádí na cestu spíše počítačových úprav než do zázemí profesionálního studia s důrazem na detail. Pro komfortní poslech to ale nepředstavuje žádnou překážku, byť místy je důraz na elektronickou část aranží vůči živým nástrojům docela silný. Celkově ale převládají pozitiva a pocit spokojenosti. Happy Floating je deska, která vás vtáhne do děje, probudí vaši fantazii a přitom není vtíravá a vlezlá. Právě naopak - přes množství stop a nástrojů působí skromně a pokorně, skoro až překvapivě. A to se mi líbí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky