Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Danzig - Deth Red Sabaoth

DanzigDeth Red Sabaoth

Bhut20.5.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Po šestileté odmlce se americké těleso jménem DANZIG dalo opět do pohybu. Do své diskografie umělci udělali další zářez v podobě deváté studiové desky jménem "Deth Red Sabaoth".

Po šestileté odmlce se americké těleso jménem DANZIG dalo opět do pohybu. Do své diskografie umělci udělali další zářez v podobě deváté studiové desky jménem "Deth Red Sabaoth". Od posledního alba "Circle Of Snakes" kapela vydala jedno DVD, jednu výběrovou desku a dva singly. Pravdou zůstává, že v roce 2006 ještě vyšlo album "Black Aria II", ale to patří pod křídla soukromé solo tvorby zpěváka kapely Glenna Danziga. Za již výše zmiňovaných 6 let se v kapele odehrálo opět několik personálních změn. Do sestavy se navrátil bicmen Johnny Kelly, který kapelu ovšem v letech 2007-2008 na chvíli opustil. Během této roční absence ho zaskočil Karl Rosqvist. Baskytaru v současných dnech v rukou třímá Steve Zing, který do formace vstoupil v roce 2006 a vystřídal tak dosavadního basáka jménem Jerry Montano. Kytarista Tommy Victor kapelu opustil v roce 2005 a zpět se do ní navrátil roku 2008. Během této tříleté pauzy ho vystřídali umělci Todd YouthJoe Fraulob a Kenny Hickey. Dost bylo historie. Fanoušci této kapely jistě vědí o tom, že snést se a rozumět si s Glennem Danzigem zřejmě není nic jednoduchého a tak není divu, že se v této kapele hráči střídají poměrně často. V současné době nám nová podoba kapely předložila líbivé album s typickými rysy, kterými se skupina může pyšnit již od svých začátků. Specifický Glennův hlas je rozpoznatelný od prvních záchvěvů. Dodává hudbě DANZIG charakteristickou tvář a jistou originalitu. I nyní se posluchač dočká velice vydařených chorálních ploch a melodických refrénů, ve kterých je dobře slyšet stálá dobrá hlasová kondice. Celkově i zvuk ostatních hudebních nástrojů má příjemnou zvukovou kvalitu. Občasný vstup kláves pak vytváří patřičnou atmosféru vhodnou k dané skladbě. Hudba se od svých kořenů nijak neliší, stále si drží své typické kopyto, podle kterého rýsuje nové skladby. Nejedná se o žádné kopírování a vykrádání sebe sama, novinka má spousty nových neohraných melodií a tajemných pasáží. Kdo by u této skupiny čekal nějaký posun, čeká zcela marně. Stále z hudby čiší klasický heavy metal kořeněný doomovými vstupy a rockovými mnohdy až rock'n'rollovými prvky. I povedený černo-červený obal skvěle koresponduje s obsahem desky. Vytváří v divákovi záhadně mrazivou atmosféru kombinující se s "béčkovou" obyčejností a kýčovitostí. Však je také Glenn znám svou zálibou v béčkových hororech. Obrázku dominuje krásná ženská postava s lebkou místo hlavy. V rukou třímá svícen z lebky zvířete, které zdobí téměř každý obal této kapely. Vpravo od ženštiny se nachází zvláštně pokřivený strom. Na straně druhé je pak k vidění hřbitov. Nebe a celkové pozadí je zahaleno v rudé barvě.

 

První tóny alba začínají vcelku svižně. Pvní píseň začne v klasickém duchu DANZIG. V polovině skladby zvolní své tempo na téměř doom metalově pomalé. Dvojka se vyznačuje charakteristickým riffem a obvyklými heavy metalovými postupy. Třetí věc má temnější tajemnější jádro a ve svém konci volně přechází v následující čtvrtou skladbu. Ta je pak o něco pomalejší a mrazivější. Nahání hrůzu přesně tak, jak to tahle kapela umí a dělá už od své existence. Jistá změna přichází v páté On A Wicked Night. Zhruba do poloviny svého trvání se nese ryze v akustických vodách. Slyšet je pouze kytara a zpěv. Poté se přidají metalové nástroje a i tempo skladby se o něco zvýší. Tuto věc bych označil jako jednu z nejpovedenějších. Co se mého pohledu týče tak absolutní špičkou a skvostem alba zůstává šestá Deth Red Moon. Výborná melodická věc s vynikajícím řekněme veselejším refrénem. Hudbu bych přirovnal k heavy metalu s rock'n'rollovými prvky. Po této dokonalosti přichází hutnější Ju Ju Bone. Další doomově laděná písnička je pak Night Star Hel. Tato skladba se od začátku jeví jako pomalá, temná melancholie ovšem ke konci se rozjede v nekompromisně údernou razantní sypačku. Následují dvě skladby, které v podstatě vytváří jeden celek. Oba kousky se jmenují Pyre Of Souls, jen ve svém přídomku se lyší. První a v pořadí devátá věc má dovětek Infanticle. Jedná se o takové intermezzo, interludu. Své tempo nikam nežene a nástroje používá ryze akustické jako například akustická kytara, či piano. I zpěv je čistý chorál a nemá žádného textu. Druhá část a tedy i předposlední skladba na albu dostala přídomek Seasons Of Pain. Nachází se v ní minimum zpěvu a spíše navozuje zvláštně nervozně příjemnou atmosféru. Závěrem přichází pomalý song jménem Left Hand Rise Above, který vytváří takové smutnější rozloučení na konec. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky