Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Gamballe - Hluboký nádech

Dark GamballeHluboký nádech

Victimer25.12.2018
Zdroj: CD digipak // promo od kapely
Posloucháno na: všem dostupném
VERDIKT: Stále ostří hoši, ale taky zamračení a na cestě na mořské dno, kde mi připadají ve větší kondici, než v pozemských maskách panoptika. Je v tom zas víc temnoty a melancholie.

K Dark Gamballe mě pojí zvláštní vztah. Je to podoba sinusoidy, kdy se opakuje nekonečné přehrávání oblíbených věcí a pak následuje propad, kdy mi kapela sejde z očí, sejde z mysli a hlavně z přehrávače. Teď jsem se nacházel v tom hlušším období, za což si z části můžu sám a z části taky kapela. Asi milión poslechů alba Zatím dobrý, které jsem měl zprvu velmi rád, mne hodilo do jakési agónie a další album to pak dokonalo samo. Panoptikaria fakt nebyla deskou, kterou bych chtěl. Kapela na ní dala přednost ostrým, ale průhledným riffům před pochmurnou náladovostí, která jí jde tolik k pleti. Ne, tohle mi prostě nemohlo sednout...


Osobně jsem ten Hluboký nádech potřeboval, a to doslova. Ale dost patetických blábolů. Novinka je albem s pořadovým číslem třináct, což je pomalu na medaili, na velký respekt směrem ke kapele pak určitě. Podíváme se až na dno nejhlubšího místa na Zemi, budeme svědky zvláštních úkazů a dobrodružství, k čemuž nás vede jedno velmi hodnověrné vodítko. Jules Verne byl mistrem podmořských románů a zrovna jeho duch je v rámci nové desky aspoň pocitově vyvolán. Ať už samotným nádechem a ponorem do hlubin, či komiksovým doprovodem desky na téma podmořských příběhů, které v sobě snoubí dávný odkaz mistra s dnešním vírem myšlenek v hlavě a vnitřním postojem ke světu. Jako by DG část jeho nadčasového líčení příběhů na moment vyndali z knížek na svoje CD. Je tu ale i řada jiných pocitů, které může poloha novinky vyvolat a není třeba se jim bránit. Komu ale verneovky učarovaly (třeba mně), jistě by mohl ve spojení se svou oblíbenou kapelou zabít dvě mouchy jednou ranou a vedle hudby listovat povedeným zpracováním digipaku.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/dg%20digipak%202018.jpg


Hluboký nádech je deska, u které se dobře bavím, což je nejdůležitější. Ze začátku se zdá, že ji vede stejně tvrdá ruka jako v případě alba minulého, ale nakonec v sobě ukrývá mnohem víc. Především je na ní zpátky ten sklon k melancholické hře s atmosférou, která je rázem širší a je jen na nás, kam ji necháme rozpínat. Jednoduše řečeno, Hluboký nádech je ostré, ale i výpravné a zamyšlené album, které kolem sebe nekope, ale umí se otevřít a naslouchat podmořskému životu nejistot a pro kapelu typického pochybování, které je pořád dost daleko od krajních řešení. Už to není jenom o tom jak vše nakopnout, ostrouhat a pokud možno hned utíkat na kasu. A ta melancholie a po různu poschovávaná podmořská krása fantazie mě znovu dráždí. Už mi docela chyběla...


Ale abych nebyl jen za dobráka, pořád jsou tu místa, kde se na můj vkus příliš tlačí na pilu, kdy jsou DG až moc rtuťovití a našponovaní a tolik jim to nevěřím. Uvedl bych třeba Těkavce nebo Žihadlo, kde mi ten záchranný ventil emocí, kdy jde vztek ven, schází. Jsou to ostré věci, v pohodě, ale jde se v nich podle mě až moc na sílu. To mě spíš jako chiméra povznese skromnější Meteor, vedený v jednodušším a volnějším módu. Víc se to v něm míchá a funguje ve svém vlastním životě v přirozenější rovině.


Jak je u kapely zvykem, už před vydáním byly do světa puštěny vzorky v podobě skladeb Kult samorostu a Kapky a obě docela zdatně naznačovaly, že darkovská melancholie neumírá. Ano, je tu znovu s námi. Vůbec nejvíc mě ale v tuto chvíli baví titulní skladba, která je svým výrazem slušně rozmáchlá a štráduje si to ode zdi ke zdi. Ta klidná pasáž uvnitř ní mi přijde hodně reálná, jako by Desed trávil svůj čas skutečně několik mil pod hladinou a podléhal představám vyvolaným ztrátou vědomí. Moc povedené. Na albu má své místo také přepracovaná a do ostřejší verze poslaná skladba Netopýr (jinak z alba Zatím dobrý), na které jako brněnský patriot nejde nemít rád slovní spojení "v temnotě chodím, toulám se nocí pod Špilberkem". Svůj speciální prostor má i Tenata, hudebně nejkřehčí a asi nejméně očekávaná věc na albu. Chytlavá i nakažlivá, s trochu až post punkovou náladou (což berte s rezervou), ale pořád si nejsem jistý, jestli je vážně tak jiná, nebo jenom obyčejná a časem vyšumí.

 


Album se stylově přelévá z jedné polohy na druhou, chvíli je jako tsunami, pak zase vychladne a tiše plyne kolem, jako když se řeka vlévá do moře. Podmořský svět Dark Gamballe sluší a je takovým spojením jejich vzteklé a neurvalé tváře s tou temnou a pohyblivou poblíž klidné hladiny. V přímočarosti už není tolik ostrých hran, jsou víc zaobleny a nekřičí své frustrace s nepříčetným výrazem z oken ven na ulici. Jsou znovu víc ve svém světě, ve své fantazii, dnes hezky stylizované na mořské dno. Jako ideální společníky bych kapelu viděl ještě trošku v jiném rozpoložení, ale jako ty sympatické určitě ano. A to mi dneska stačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky