Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Gamballe - Panoptikaria

Dark GamballePanoptikaria

Mirek M17.10.2015
Zdroj: CD / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Dark Gamballe si drží kvalitativní laťku stále zatraceně vysoko a nápaditě balancují na hraně metalového ostří a pop/rockové chytlavosti.

Vzhledem k tomu, že vyškovští Dark Gamballe fungují na tuzemské scéně již třetí dekádu a mají za sebou více než desítku řadových alb, lze je označit za zasloužilé veterány naší tvrdé hudby. Během své bohaté kariéry prodělali změnu názvu, předskakovali celé řadě slavných kapel, experimentovali se svou hudbou i texty, posbírali rozličná ocenění a především si dokázali vybudovat značnou fanouškovskou základnu. A to i přesto, že nikdy nepronikli do českého hudebního mainstreamu.

 

Dark_Gamballe

 

Diskografii spolku lze v podstatě rozdělit na dvě poloviny. V té první se pánové hudebně spíše hledali a svůj výraz obměňovali. Od death/thrashových počátků se časem posunuli až k osobité cyber/dark metalové tvorbě, prezentované na přelomovém počinu "Robotory", na němž se Dark proměnili v Dark Gamballe. Až v poločase své existence seskupení definovalo albem "Superstar" svůj typický crossoverový sound, kterého se úspěšně drží dodnes.

 

Na novince "Panoptikaria" kapela přichází s přímočařejším a tvrdším materiálem, než u ní bylo poslední dobou zvykem. Ostré riffy, důrazná rytmika a moderně znějící syntezátory ruku v ruce s profi produkcí a skvěle ošetřeným zvukem dodávají nahrávce "pořádné koule", ale nevytratila se ani schopnost psát hitové skladby s chytlavými refrény. S trochou nadsázky by se vlastně tvorba Dark Gamballe dala popsat jako (zdařilý) pop-rock v metalovém balení. Ačkoliv hitovky "na první dobrou" jako "Fata kapitána Morgana" či "Hadí ženy" po opakovaném poslechu začnou spíše dráždit nervy svými lehce vlezlými refrény, převažují naštěstí trvanlivější a (z mého pohledu) poutavější skladby jako "Tma", "Vítězožrout", "Lektvar" či "Kouzelné", které osobně řadím k nejzdařilejším věcem, jaké spolek za svou kariéru nahrál. Potěší i příjemně vybočující "Kostlivci" s punkovým drajvem.

 

 

Navzdory modernímu vyznění kapela ve své tvorbě hudebně čerpá především z crossoverové a nu-metalové scény 90. let, místy lze tedy odhalit nesporný vliv veličin těchto žánrů jako Faith No More, Korn či Clawfinger. To ale není na škodu, protože s těmito vlivy je zacházeno se vkusem a citem ostřílených profíků, kteří na těchto základech nepostavili bezduchou kopii výše uvedených, ale svou vlastní originální a nezaměnitelnou tvorbu. Lví podíl na tom samozřejmě má i charismatický projev a svébytná lyrika frontmana DeSeda, které si zkrátka nelze splést a je pak už jen otázkou subjektivního vkusu každého, nakolik mu obojí sedne či naopak.

 

Ačkoliv je letošní sklizeň na tuzemské tvrdé scéně kvalitativně zatím povážlivě chudá, počinu "Panoptikaria" se toto tvrzení rozhodně netýká. Dark Gamballe si drží laťku stále zatraceně vysoko a nápaditě balancují na hraně metalového ostří a pop/rockové chytlavosti. Silně pochybuji o tom, že by novinka mohla zklamat jakéhokoliv fanouška novější tvorby seskupení. Osobně ji naopak řadím k tomu nejlepšímu, co v jejím rámci vyšlo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 20.10.15 21:32odpovědět

Je to klišé jako hrom, ale DG jsou ostrůvkem jistoty v oceánu hudebních průšvihů :-) Tam ztroskotat není smůla, ale terno :-P

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky