Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Gamballe - Zatím dobrý

Dark GamballeZatím dobrý

Victimer9.6.2013
Zdroj: CD digipack
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Zatím pořád velmi dobrý!

Vyškovská formace Dark Gamballe nahrála své jedenácté album, což samo o sobě vyžaduje vyjádření určité úcty k jejich "běhu na dlouhou trať". Ten totiž zvládají způsobem, ke kterému se v tom našem malém českém remízku přibližuje jen sotvakdo. V roce 2013 je venku album definující je samotné víc, než by se mohlo zdát. Zatím dobrý mluví srozumitelně a až na výjimky neexperimentuje, jen se otáčí a místy lehce rozšiřuje to, kde jsou Dark Gamballe doma. Nejsme tak svědky nějakého významného progresu, ale kdo ho vlastně chtěl slyšet víc, než spíš to, co je pro kapelu specifické? Tedy to, že mají dávno svůj styl, ve kterém koketují s velkými skladbami, jenž jsou schopní tak nějak mimochodem na každé desce nahrát. Kdo prahne po překotném přesunu na jinou planetu, než je ta gamballská, nechť přeladí na jiný kanál a hlavně sedne na jinou raketu. Směr odlet jinam.

 

Pokud bych se měl vrátit o krok zpět, tak Pochyby měly větší osobitost, vlastní podmračenou náladu, kterou na novince postrádám, ale to asi proto, že tam vůbec neměla být. Ta lehká pochmurnost, zatažená obloha, ze které neprší. Do Pochyb se komplikovaněji dostávalo, zato Zatím dobrý v sobě intenzivně tlačí poměrně stravitelnější a klasičtější Dark Gamballe, což je na jednu stranu dobře, na stranu druhou odpadá ta zvláštnost objevování a prvních rozpaků. Ty se prostě nedostavují. Z novinky cítím víc typickou, ale poněkud méně svázanou, náladu v kombinaci se špetkou jízlivosti, smíření a nadhledu, které po hudební stránce žene spíš "mixér" vlastních ingrediencí, než specifická atmosféra, jež by tmelila celé album. Zatím dobrý je však vyrovnaně se tvářící nahrávka, kterou občas proběhne místy až taneční kus kláves, těžký hardocorový riff, nebo se člověk zastaví na pokec s texty, ze kterých je pořád co si brát a cítit v nich podobný názor na spoustu témat. Člověk se pořád někam posouvá a i když má svůj styl vyjadřování, tak díky němu umí sdělit co potřebuje pokaždé tak, aby v tom bylo něco navíc a přitom po papíře kroutí písmenka svým typickým rukopisem.

 

Album bylo nahráno na etapy v Lipově pod dohledem Stani Valáška, což už je taky klasika. Zvukově tradiční, s aranžemi a produkcí pomohl Tom. Digipack, kdyby vypustil reklamní panely na obchodní partnery a partnerky, je naprosto dokonalý. Ovšem asi je to třeba. Pokud jsem někde v úvodu mluvil o schopnosti nahrát velké skladby, jenž potom fungují na koncertech a pouští do lidí adrenalinovou koupel ve vlastní šťávě, tak pojďme po jejich stopách, moc se nenachodíme. Už úvodní Bon pari je jasný hit, navazující Mixér posílá svou agresivní chytlavostí laťku ještě o kousek výš. Zamyšlenější kousky, balady, nebo jak to vlastně bude dobré nazvat, mají taky co říct, ale osobně se poohlížím jinam, většinou chci inkasovat kopanec do zadku a vystřelení z trenek někam, kde je to Ostrý, Zatím dobrý nebo tam, kde pod Špilberkem poletuje Netopýr. Tak to je, bylo a vždy u Dark Gamballe bude. A na Zatím dobrý si to znovu užívám.

 

Dostal jsem materiál, co jsem chtěl a potřeboval. Zpočátku našlapaný, pak mírnější, ale ne úplně krotký, aby v závěru opět gradoval. Možná u něj nemusím tolik přemýšlet a chodit okolo horké kaše, abych ji konečně ochutnal a zhltal celou. Dnes to není tolik potřeba. Dark Gamballe jsou sví, a na novince to dávají najevo. Ukázali, že jsou nadále v takové formě, která jim nemůže uškodit, natož aby je shazovala. Ale to už si asi poslechnete sami. Pokud stále váháte, tak s tím přestaňte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky