Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vyškovská formace Dark Gamballe nahrála své jedenácté album, což samo o sobě vyžaduje vyjádření určité úcty k jejich "běhu na dlouhou trať". Ten totiž zvládají způsobem, ke kterému se v tom našem malém českém remízku přibližuje jen sotvakdo. V roce 2013 je venku album definující je samotné víc, než by se mohlo zdát. Zatím dobrý mluví srozumitelně a až na výjimky neexperimentuje, jen se otáčí a místy lehce rozšiřuje to, kde jsou Dark Gamballe doma. Nejsme tak svědky nějakého významného progresu, ale kdo ho vlastně chtěl slyšet víc, než spíš to, co je pro kapelu specifické? Tedy to, že mají dávno svůj styl, ve kterém koketují s velkými skladbami, jenž jsou schopní tak nějak mimochodem na každé desce nahrát. Kdo prahne po překotném přesunu na jinou planetu, než je ta gamballská, nechť přeladí na jiný kanál a hlavně sedne na jinou raketu. Směr odlet jinam.

Pokud bych se měl vrátit o krok zpět, tak Pochyby měly větší osobitost, vlastní podmračenou náladu, kterou na novince postrádám, ale to asi proto, že tam vůbec neměla být. Ta lehká pochmurnost, zatažená obloha, ze které neprší. Do Pochyb se komplikovaněji dostávalo, zato Zatím dobrý v sobě intenzivně tlačí poměrně stravitelnější a klasičtější Dark Gamballe, což je na jednu stranu dobře, na stranu druhou odpadá ta zvláštnost objevování a prvních rozpaků. Ty se prostě nedostavují. Z novinky cítím víc typickou, ale poněkud méně svázanou, náladu v kombinaci se špetkou jízlivosti, smíření a nadhledu, které po hudební stránce žene spíš "mixér" vlastních ingrediencí, než specifická atmosféra, jež by tmelila celé album. Zatím dobrý je však vyrovnaně se tvářící nahrávka, kterou občas proběhne místy až taneční kus kláves, těžký hardocorový riff, nebo se člověk zastaví na pokec s texty, ze kterých je pořád co si brát a cítit v nich podobný názor na spoustu témat. Člověk se pořád někam posouvá a i když má svůj styl vyjadřování, tak díky němu umí sdělit co potřebuje pokaždé tak, aby v tom bylo něco navíc a přitom po papíře kroutí písmenka svým typickým rukopisem.

Album bylo nahráno na etapy v Lipově pod dohledem Stani Valáška, což už je taky klasika. Zvukově tradiční, s aranžemi a produkcí pomohl Tom. Digipack, kdyby vypustil reklamní panely na obchodní partnery a partnerky, je naprosto dokonalý. Ovšem asi je to třeba. Pokud jsem někde v úvodu mluvil o schopnosti nahrát velké skladby, jenž potom fungují na koncertech a pouští do lidí adrenalinovou koupel ve vlastní šťávě, tak pojďme po jejich stopách, moc se nenachodíme. Už úvodní Bon pari je jasný hit, navazující Mixér posílá svou agresivní chytlavostí laťku ještě o kousek výš. Zamyšlenější kousky, balady, nebo jak to vlastně bude dobré nazvat, mají taky co říct, ale osobně se poohlížím jinam, většinou chci inkasovat kopanec do zadku a vystřelení z trenek někam, kde je to Ostrý, Zatím dobrý nebo tam, kde pod Špilberkem poletuje Netopýr. Tak to je, bylo a vždy u Dark Gamballe bude. A na Zatím dobrý si to znovu užívám.

Dostal jsem materiál, co jsem chtěl a potřeboval. Zpočátku našlapaný, pak mírnější, ale ne úplně krotký, aby v závěru opět gradoval. Možná u něj nemusím tolik přemýšlet a chodit okolo horké kaše, abych ji konečně ochutnal a zhltal celou. Dnes to není tolik potřeba. Dark Gamballe jsou sví, a na novince to dávají najevo. Ukázali, že jsou nadále v takové formě, která jim nemůže uškodit, natož aby je shazovala. Ale to už si asi poslechnete sami. Pokud stále váháte, tak s tím přestaňte.