Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkher - The Buried Storm

DarkherThe Buried Storm

Symptom30.11.2022
Zdroj: Spotify
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Málo letní, zato hodně zlověstná hudba, vhodná pro širokou hudební obec.

Darkher už asi lze považovat za stálici na scéně temného doom-rocku s folkovým nádechem a také sázku na jistotu pro fanoušky Chelsea Wolfe. Jayn Maiven aka Darkher už dávno není nová štika v rybníce, ale pro toho, kdo kapelu právě objevil, může její hudba být svěží vítr do plachet. Nová deska The Buried Storm nikam nechvátá a v klidném tempu odvypráví celých svých jednačtyřicet minut plných tísně a plíživého neklidu. Bude-li novinka vzpomínána, tak určitě v dobrém a jako ta klidnější, více usazená v atmosféře smyčců a vokálů, co nepoutá pozornost ke tvrdé kytaře.

 

Lehce klaustrofobní jízda začíná hned při úvodní skladbě Sirens Nocturne, která v roli éterického intra přenechává rockové entrée dvojce Lowly Weep. To v pomalém tempu a se špinavě nakreslenou basou drtí poslední zbytky radosti a života. Kromě toho představuje v podstatě ideální model rukopisu severoanglické zpěvačky a producentky. Obsahuje totiž vše od temné folkařiny až po doomovou jízdu apokalypsy. V mezihře Unbound vstupuje do hry jednoduchá a vždy efektivní akustická kytara. Kombinací s vokálem a podkresem vznikla vkusně vzdušná skladba, co zřejmě nikoho nepřekvapí aranžemi ani výkony. Prostě kus, co se dá poslouchat jen tak z plezíru bez potřeby vše kriticky hodnotit.

 

Album se dobře poslouchá jako celek tím, jak beze spěchu plyne. Dobře tak vyniká kontrast mezi klidnými plochami a intenzivnější složkou alba zahranou na rockovou až doomovou notu. Přísnější elektrická kytara s příjemně zkresleným zvukem se v doprovodu bicích zjevuje nad hladinou jinak klidné kompozice jako skalní hrot uprostřed hladiny oceánu za temné noci před bouří. V páté Love's Sudden Death se od první noty kumuluje napětí, které se jako těžké vodní vlny převaluje sem a tam aniž by vyvrcholilo nějakým překvapivým nápadem. Podobně do ztracena vyznívá i sedmička Immortals. Nic proti strategii nevyřčené myšlenky, ale upřímně řečeno by mě zajímalo, kam až by se jinak nadějná kompozice mohla dostat.

 

Druhé studiové album The Buried Storm akcentuje některé úspěšné postupy první desky Realm (2016), doručuje kompaktní a hlavně vyzrálý hudební zážitek. Není to jen éterický vokál, který by na sebe strhával veškerou pozornost, hodně pro atmosféru skladeb dělají i hosté se smyčcovými nástroji. Jejich zvukem je různým způsobem prosyceno všech osm skladeb. Hloubka většiny skladeb je značná a uniká mi pouze hudební poselství osmé Fear Not, My King s dost možná dobře temperovaným, ale ne příliš zajímavým klavírem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky