Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Já bych měl možná Darkthrone radši kdyby to nebyla kapela, ale kdyby to byl chábr. Stejně jako oni by měl za sebou všechny fáze života pořádnýho chlapa - začínal by jako zapřísáhlej blekoš, pak by v sobě objevil toho zastydlýho pankáče (trochu trapný v tomhle věku, ale to patří k životu), posléze by přestal pozéřit a přiznal by, že na tom heavíku taky něco je a nakonec skončil jako takovej ten životem prostřelej hospodskej vypravěč, kterýmu rádi zaplatíte rundu, když vám poví nějakou další munchansenovskou hovadinu o tom jak za sedmero horami a sedmero řekami princezna s osmi kozama žila. Neříkejte o ní Bhutovi. 

Jak u některých chlapů právě platí to, že s přibývajícími letokruhy nacházejí to usmíření a svoje místo ve světě, kapelám takovéto usazení ale většinou zas tolik nesvědčí. Album It Beckons It All..... od Darkthrone je bohužel kabinetní příklad této teorie. Jeho uklidněný, ambicí prostý přístup demonstruje nakolik ví, že už nemusí nikomu nic dokazovat. Stačí, když poslepuje pár olckůlových riffů k sobě, obestře je kosmickým oparem s dramatickým frázováním, na to otiskne razítko s kultovním logem a budiž světlo. Teda tma. Z určitého hlediska je to docela iritující, ale nedá se tomu zase upřít určitá sympatická vzdornost. Oni vědí co chtějí hrát a je jim celkem dlaha, co si o tom myslíte. 

Z posluchačského hlediska se pak dostanete do pozice, ze které si vztah k desce nevytvoříte skrze její písně, které jsou veskrze docela hrozné, ale skrze svojí oblibu (příp. toleranci) vůči zvuku a metalovému období, které zastupuje. Žebrácké kytarové riffy, které jsou k sobě přicvakaný dosluhující sešívačkou a prakticky nijak na sebe nenavazují, pracují v primitivním duetu, kdy jeho první část je "ta-ta-táá" vedená nahoru a druhá "ta-ta-táá" vedená dolů. Takové písně jako Eon 3 nebo The Bird People of Nordland vás tímhle budou trestat nesmířlivě. Jasně, víme, že se zde upomíná na dřevní základy žánru, který se tehdy v osmdesátých letech teprve definoval, ale dost možná na tom měly taky vliv skladatelské a hráčské limity tehdejších aktérů co mu dodávaly tehdy ten jeho svébytný punc. V podání současných Darkthone to ale zní spíš jak takový škodolibý skanzen.

Beze zbytku to platí i o vokálním projevu, enromně se opírajícím o zážitky s Celtic Frost, snad akorát ponížen o obstipační element ve prospěch toho kazatelského. Jeho jednobarvost tady funguje jako všechno ostatní. Je to radikální fakoff veškerému dosvadnímu metalovému progresu, ale srát vás tím začne někdy mezi druhou slokou a třetím trackem. Čtvrtý je instrumentální, abyste měli čas si to promyslet. 

Máme tady tedy desku, který je zjevně úplně jedno co si o ní myslíte, která se vrací k tomu půvabu přímočaré jednoduchosti prastarých metalů, která nám chce zase vrátit tu možnost opřít se v křesle a nechat si skrze hudbu vyprávět ty krásně jednoduché, ale velké příběhy, aniž bychom byli rušeni sólem na muší prd. Dobře, ale... co tady teda dělá ten poslední song? The Lone Pines of the Lost Planet ve svých deseti minutách komprimuje všechno dobré, co na albu je do jedné písně. Několik parádních, až stonerových riffů, dojemné přemostění s Fenrizovým něžným vytím, má to strukturu, vývoj a já vždycky během poslechu zapomenu na ten balast předtím. Darkthrone tímhle trackem sami sobě k smůle dokázali, že pořád umí napsat dobrej song, akorát je s tím asi více práce než vydávat obrok tyhle svoje olckůl jistoty. Takže na ně holt asi pořád musím mít vyšší nároky než by oni sami chtěli. Sami si za to můžou.