Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skoro jsem chtěl prskat nad tím, jak si někdo v novém tisíciletí může pojmenovat kapelu jako Darkwind. Jméno, které originalitou příliš nezáří, ale má své obhájení. Jde o to, že tahle kapela funguje již od roku 1997, tedy od dob, kdy bylo podobné nazývání povolené a kritici jej jistě neřešili tak příkře jako třeba dnes. Já jednoduše netušil, že se v tuzemských klubech prohání nějací Darkwind a ještě k tomu s převážně blackmetalovým repertoárem. A že se snažím tuhle scénu sledovat vskutku bedlivě. Kapela mi jednoduše unikala pozornosti, což má na triku holý fakt, že sestava procházela velmi častými proměnami, však si počtěte historii. Ačkoliv jsem prapůvodně myslel, že jde o kapelu maximálně pět let starou, svým způsobem to tak i je, jelikož v této sestavě jsou aktivní od nějakého roku 2015, jen s tím rozdílem, že logo Darkwind je ošlehané dvacetiletou existencí. Tak snad teprve teď souprava najela na správnou kolej, kdy její první zastávkou je aktuální album Ventum Tenebris.

Nahrávka nabídne osm skladeb v celkové délce lehce přes půl hodiny, což je na blackovou věc úplně v pohodě čas. Píšu tu sice o black metalu, ale je dobré si uvědomit, že nejde o jeho klasickou podobu. Teď taky záleží, co si kdo představí pod pojmem klasický black metal... Zkusme to tedy trochu přiblížit. Jak vypadá blackmetalový riff, asi víme, tak si k němu přidejte deathmetalový způsob agresivity a především jako nosnou konstrukci. Ten black je tam pak kvůli atmosféře, zpěvu a těm strunám. Nebál bych se přidat samolepku groove, protože hodně momentů je tu fakt chytlavých a takových pěkně šlapavých. Třeba hned třetí věc Black Flowers. Ta tím jednoduše dýchá. Kombinací těchto tří ingrediencí dostaneme funkční celek, který má snahu zaujmout širší brázdu fanoušků, jak čerňáky, tak smrťáky plus ty, kteří rádi chytlavý a přesto tvrdý styl. Samozřejmě že by nic nebylo schopno existence bez dobrého nápadu a zajímavých motivů, které se zde naštěstí objevují.

Údernost, se kterou kapela pracuje, má dobrou povahu, ačkoliv i nějaké to zaskřípání se projeví. Nejprve jsem měl poměrně problém se do jejich hry zaposlouchat. První dvě skladby to vypadalo, že si moc rozumět nebudeme. S tou třetí (jak již bylo výše zmíněno) však přišlo takové svěží pošťouchnutí a zjištění, že to nebude tak průměrné. No a pak ten úsměv rostl, ačkoliv kapela nic veselého nenabídla. Jednoduše jsme se pochopili a začali hrát dle nastolených pravidel. Ale jedno jim přeci jen musím vyčíst. Jde o takový neduh, ve kterém nejsou sami - jedou v tom (skoro) všichni. Zvuk. Ne, teď nemyslím hlasitost, ale barvu. Proč má něco tak živočišného, čímž black metal bez pochyby je, zbytečně sterilní a neosobní zvuk? Proč se zrovna u bicích používá takový uhlazenější a čistý? Zrovna nedávno jsme si s kolegou Sarapisem povídali o tom, kterak máme rádi špinavý rehearsal sound se všemi chybami, vazbami, praskáním přelámaných kabelů a hlavně, jak ty bicí jsou razantní, protože, aby jeho obsluha dokázala přehlušit kombíčka, tak to musí bejt prostě úder, kterej pak ne vždy padne přesně doprostřed blány, ale tím vzniká naprosto famózní zážitek. To jsem však trochu odbočil. Ventum Tenebris sice nemá vyloženě zvuk jak z mandlu, který smrdí cukrkandlem, ale když black, tak víc bordelu prosím. Ostatně jsem toto již zmiňoval v povídání o Purnama nebo Hnus umírající, což jsou zároveň kapely, vedle kterých se Darkwind rozhodně neztratí. Ale slyšeli jste třeba nahrávku Společenství od Černého kovu? Nebo nové Darkthrone? Tuhle otázku nechám záměrně otevřenou, aby si případní dobrovolníci mohli nakreslit vlastní domácí úkol.

Každému, dle chuti. Takže se mnou můžete souhlasit i rozporovat, ostatně o tom je diskuze (a stejně se výsledku nedopátráme, protože to nejde). Nicméně za sebe mohu říct, že jsem deskou mile překvapen. Trochu jsem měl obavy z nějaké jalovosti, ale nakonec se z toho vyklubalo životaschopné dílo, které sice nezaútočí na Břitvu, ale povědomí si jistě udrží. Pak také záleží na živém přednesu a dalších věcech, ale ty z nahrávky nepoznáme. Ještě bych vypíchl jednu drobnost. Za mikrofonem totiž stojí zpěvačka, což lze určitým způsobem ze záznamu hádat, ale s jistotou to nevíte. Její hlas je totiž náležitě vzteklý a hrubý, tedy přesně takový, který se k žánru náramně hodí. Její další aktivitou je malba, se kterou se svého času mihla v řadách spolku Infernalismus, což částečně vypovídá o jejím zaměření. Však se mrkněte na obálku, kterou zdobí zrovna její výtvor. To jen tak pro kompletnost.