Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro tvorbu italsko-norských Darvaza mám slabost. Poslouchám je od jejich prvního EP The Downward Descent. Pánové Wraath s Omegou patří mezi muzikanty, o kterých se ví, o kterých se mluví, a za kterými stojí doslova tuny výborné muziky. Propojení obou individualit příjemně rezonuje na různorodé strany vnímání. Každý přichází k hudbě z trochu odlišné sféry, přičemž oba se v mnohém střetávají. A právě tohle střetnutí a prolnutí se odehrává zejména v Darvaza.

První roky to vypadalo, že Darvaza holdují pouze krátkým nahrávkám, jejichž síla je doposud ohromující. Ovšem po sedmi letech existence nahráli dlouhohrající prvotinu Ascending into Perdition, které mě ve své době docela bavilo, ale velice rychle přestalo. Sílu kratších počinů zdaleka Ascending… nedosahovala. Přiznám se, že jsem s obavami druhou desku vyhlížel, respektive ani ne, protože toho vychází i tak strašně moc, proč se tedy zahazovat s něčím, co mi nesedí… Nedalo mi to, díky Spotify jsem neměl šanci na album nenarazit, tudíž ano, s obavami si album pustil… A světe div se… We Are Him je hodně podobně směřovaným dílem jako jeho předchůdce, nicméně skladby jsou v mnohém zábavnější.

Jak vlastně popsat styl, který Darvaza produkují? Je každopádně přísně ryzí, ale také je rock n’ rollový a punkově divoký. Je pekelný, špinavý jak vrahovo svědomí. Je minimalistický i vrstevnatý. Omega je duchovněji položený a ve We Are Him jeho cítění vnímám. Decentně, ale jsou tam. Skladby střídají různé polohy. V úvodu alba jsou více natlakované do kotle lákající bestie. Postupně se objeví i atmosférické linie. Lazarus je absolutním kouzelným vesmírem plná.

Wraath má v hrdle stovky démonů. Miluju jeho hrdelní šílenství. Tentokrát si však připravil překvapení a překvapil v některých místech kultivovaným projevem. Nikdy se nepouští tam, kde mu to nesedí, ale kdybych přeháněl, nazval bych jeho vrčení občas i zpěvem. Nejsilnější je samozřejmě v protahovaném skučení, kdy je schopný připomenout meluzínu nebo řev divokého zvířete.

Blood of No-One vrací nahrávku do divokého víru black n’ rollu, kdy bestie divočí nejhlasitěji, ale odkaz kultivované náladotvornosti, představený v Lazarus, se zde opět jeví, jako důležitá část nových vizí Darvaza. Pánové jsou věrní svému odkazu, ale své kořeny, svou podstatu přetavují do trochu jiného spektra nálad. Velice překvapený jsem pak Slaying Heaven, při jejímž poslechu prožívám podobné emoce jako kdysi u tvorby Lunar Aurora, nebo dokonce starých Burzum.

Díky skvěle padnoucímu zvuku, který je podobně širý jako hudební a vokální složka, vyzní naplno každý detail. Produkce je špinavá i decentní. Má hloubku, ale je konkrétní. Baví mě i koukat se na obal. Pracuje se s totožnými motivy a grafikou jako minule. Je znát jasná návaznost.

Darvaza mě ubezpečili, že jsou stále to kapelou, která si nehraje na all-star sestavený projekt dvou slavných borců. Jejich nahrávkami je možné se nechat unést i pořádně zadivočit v kotli pod pódiem. Jsou hlavou v oblacích i pevně při zemi. Aktuální rozpoložení je více meditativní, což nevadí jejich démonům zběsile výt s tlamami od krve obětí…