Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
David Kollar - Where are They​.​.​.​? and other stories

David KollarWhere are They​.​.​.​? and other stories

Ruadek14.11.2023
Zdroj: CD - promo od AMPromotions
Posloucháno na: discman OneConcept CDC 100 BT + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Velmi osobní deska na bázi experimentálního ambientu pro ty, co tohle mají rádi.

Spolupráce Davida Kollara je plná inspirativních jmen, z nichž některé tyto umělce už léta poslouchám. Přiznám se, že Davida neznám a jeho kooperace s těmito umělci mi byla doposud neznámá. O to příjemnější je zjištění, na jak vysokém levelu se náš kytarista pohybuje. Arve Henriksen je norský trumpetista, který například s věhlasným Nilsem Petterem Molværem patří ke špičce severského jazzu, co se pohybuje na ryze experimentální bázi (Nilse jsem před nějakými deseti lety viděl v Ostravě naživo a musím říci, že to byl velmi netradiční zážitek!). Tuhle desku přivedl k životu i Rick Cox, známý spoluprací s dalším pojmem na scéně, Jonem Hassellem. A nejen tohoto trumpetistu mi nová deska Davida Kollara připomíná. Mimochodem, za zmínku jistě stojí i to, že Davidova kytara zazněla i na deskách Stevena Wilsona!

 

Where Are They…? And other stories je dílem ambientním, přestože jde o promyšlenou hru na kytaru. Tu David pečlivě efektuje, prolíná stopy, mixuje s klávesami, smyčkami a tu a tam dodává větší hloubku basovou linkou. Co přesně kde zazní, je při možnostech krabiček těžko určit. Výsledný dojem je velmi atmosférické dílo, do kterého v první skladbě David promlouvá a posluchač záhy pochopí, o jak osobní nahrávku se tady jedná.

 

 

„V dubnu zesnul můj strýc Jozef ‘Džony‘ Tkáč ve věku 56 let. Rok předtím zemřeli moji prarodiče, o které se Jozef staral. Sám zemřel na chronickou srdeční chorobu. Myslím, že zemřel žalem. Zůstal v domě sám. Spal na babiččině posteli, měl ji velmi rád. Můj dědeček hrál na trubku. Byl šéfem dechovky ve Fričovcích. A tak jsem tuto improvizaci začal ukázkou trubky mého přítele a hudebního kolegy Arveho, rytmus je od kamaráda Ricka,“ přibližuje Kollar pohnutý příběh skladby "Requiem For Uncle".

 

Ano, tahle tíživá atmosféra a vlastně osobní zpověď je tím, čím nás David provází. A ta hudba je skvělá, pokud máte rádi experimentální elektroniku, zkreslení nástrojů a netradiční formu ambientu. Vlastně všechno to, co se točí okolo dnešních výrazných trumpetistů, které jsem už jmenoval. Je v tom i ona severská temnota a geniální smysl pro hru se zvuky, jaké zbožňuji nejvíc u Molværa. David ale místo trubky jede struny kytary, kterou třeba ve čtvrté Neurol krásně užijete. Že Neurol, zaujalo Vás? No ano, mimo první a poslední jsou všechny pojmenované po lécích, tedy vycházejí z jeho zkušeností s psychickými a zdravotními potížemi a jsou pojmenovány podle léků na úzkost nebo srdeční arytmii.

 

 

Jak desku shrnout, to je opravdu složité. První skladbu mi Davidův slovní projev trochu narušuje. Dokázal bych si to dílo představit i beze slov. Ne, já tomu rozumím, proč říká tahle slova a že měl potřebu tyhle věci vyslovit, jen mi to k intimní hře se zvuky nějak nesedí. Čtyři skladby jako určitá mezihra, z nichž poslední tlumí zrychlený srdeční tep. Rhytmonorm. Ta je čistě klavírní, trylkuje, spěchá a je velice neklidná. Přehmaty na klapkách, znám ten pocit narůstající paniky. Zažíval jsem ji při cestách prázdným autobusem při covidu. Nevíte, co se děje, svět v nepořádku a nejde to tak snadno spravit. Skladba výborně sedí, je jiná než ostatní, postupně srovnaná do výrazného rytmu až do bodu, kde se zklidní. Jako těsně před pádem do hlubin. A pak poslední, začínající Henriksenovou trubkou, protože strýc byl také trumpetista. A tohle je možná přesně ten neutichající poslední tón, co jej provázel na druhou stranu.

 

Tak intimní celé tohle dílo je. Hodnotit se sice odvážím, ale tiše se přitom vzdaluji a tleskám. Chtělo to odvahu takhle promluvit. Dílo, co není pro každého.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 14.11.23 14:28odpovědět

Krása.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky