Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
David Lynch - The Big Dream

David LynchThe Big Dream

Victimer12.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Druhá hudební zpověď mistra Lynche nenavazuje na neotřelost debutu stylem, ani nápaditostí. Jen tak bezvýznamně světélkuje ve tmě verandy domu, kde sedí starý písničkář, který nemá co říct.

DAVID LYNCH coby skladatel, to je umělec dávající svým hudebním myšlenkám defintivní tvář až po šedesátce. Teprve dva roky staré debutové album "Crazy Clown Time" bylo experimentální, bylo provokativní, bylo mystické a především bylo hravé. Jediné co mu scházelo, byla možnost považovat jej za dokonalé, ale dalo by se říci, že k tomu scházelo mnohem méně, než jsem si byl schopen v době jeho vydání připustit. Starý pán se uvedl skutečně dobře. Když tedy na chvíli zapomenu na fakt, že jeho úplné hudební začátky šlo zaznamenat ještě o pěkných pár let dřív. Bavme se ale o albech a jejich posláních. O prvním, přinejmenším překvapivě dobrém, už byla řeč. Na řadě je tedy aktuální novinka "The Big Dream". O té se to samé v bledě modrém bohužel říci nedá.

 

V experimentálním duchu se pokračuje, vše je patřičně zastřeno, prošpikováno elektronikou, ale to hlavní gró, tedy venkovské blues songy, jsou příliš usedlé a skladatelsky mravné na to, aby nám daly záminku je neustále chtít. Dva, možná tři prsty by mi stačily k tomu, abych si ponořen do křesla mohl v klidu zabroukat opravdu zajímavou skladbu, která narostla do bohatších rozměrů. Jinak je vše přidušeno, bezprostorové, jako kouř v místnosti, kde není puštěný větrák, aby trochu pročísl tabákové klima. Další položkou alba je nezbytná psychedelie. Ta se snaží popohnat smutné večerní balady trochu zajímavějším směrem, ale jde spíš o úsměvné prosvěcování nečeho, co má stejně zůstat ve tmě.

 

Na celkovou atmosféru byl LYNCH vždycky kabrňák. Podařilo se mu jí nastolit v případě první placky, má jí i novinka, ale ne takovou, aby zakryla vnitřní nedůvěru v unaveného muže brouzdajícího svými vzpomínkami. Chtělo by to poněkud svěžejšího vypravěče. Bolest, která by měla z alba proudit a snad i proudí, nezachraňuje pocit nekomplikované chmurnosti uvádějící poslech do lehké letargie, kdy už člověk prakticky nic nečeká. Hledal jsem, čekal, po různu měnil svůj přístup, ale "The Big Dream" mi možnost snění velkého snu v oparu experimentálního blouznění na okraji rock and blues nenabídlo. Řekněme si to natvrdo - novinka DAVIDA LYNCHE nudí.

 

http://cdn.pitchfork.com/news/51289/5240e08d.jpg

 

Věřím tomu, že změny, které LYNCH na svém druhém albu provedl, měly své opodstatnění. Nikdo přece nechce nahrát svou předchozí práci, kterou jen za pomlčkou vystřídá to nepěkně se tvářící oštítkování "vol.2". Nikdo nechce stát na místě a už vůbec ne tento postarší elegán s jiným než běžným vnímáním uměleckého světa. DAVID LYNCH tedy učinil krok stranou a nahrál album, které nemělo debut moc připomínat. Slabším naturelem nových skladeb se tak ale děje i ve smyslu kvality. Ta je nyní o třídu níž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 12.8.13 18:15odpovědět

Člověče sosnul jsem si YT a nikdy jsem to neslyšel. Zvláštní hudba, čekal jsem něco trochu jiného. Asi sjem příliš zdeformován jeho dvorním filmovým skladatelem a takhle taneční věc mě docela překvapila.

Victimer / 12.8.13 15:55odpovědět

Počítám, že minimálně jednu skladbu z předchozí desky jsi už určitě někde slyšel - Good Day Today. Zkus sosnout a uvidíš. Novinka takovou nemá, divně se šine, je jiná, nedá se na ni tancovat :)

Ruadek / 12.8.13 10:02odpovědět

Tak o tomhle jsem popravdě neměl nejmenší tušení. O tom, že sám král úchylně temné atmosféry sám komponuje hudbu, to jsem tedy skutečně překvapen. Na doporučení vyzkouším jeho prvotinu a uvidíme, jak se popasuji s druhotinou. Zajímá mě, zda nějakým způsobem čerpá z Badalamentiho (ovlivnění tu prostě musí být) a nakolik se atmosféra jeho hudby přibližuje filmům, případně jakým z jeho tvorby. Každopádně zajímavé, velmi děkuji za tip.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky