Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dødsfall - Djevelens Evangelie

DødsfallDjevelens Evangelie

Bhut10.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Výtvor striktně pro zaprodance tohoto žánru. Nesvatost, která špiní a z reproduktorů se krom hbitých tónů povalí také saze a mour. Výborný black metal. Ugh!

Dødsfall patří mezi kapely, které hrají black metal. To je sice informace strohá, ale za to upřímná a sebejistá. Dneska se k tomuto žánru řadí kde kdo. Desky jsou chrleny jak žhavá láva a pramálo z nich umí něco sdělit. Dødsfall letos vydali svůj třetí počin (v rámci dlouhohrajících alb) nazvaný Djevelens Evangelie, kterým deklarují pravost black metalu. Tohle je black metal!

 

Je zvláštní jak se Mexičan Ishtar dokáže vypořádat s evropským žánrem a zahrát jej naprosto dokonale. Samosebou, že mu v tom pomohl novopečený zpěvák Adramelech, který je Nor jak poleno. Hudba tak zní více uvěřitelně a být krev čistě norská, štítek TNBM by nebyl od věci. Ale doktor Bettleheim tvrdí, že je to jedno, protože v krvi není rozdíl. Mnohým jistě již dochází, že náplň, kterou letošní deska této kapely obsahuje, nebude nic jiného než poctivý řízný black. A je to skutečně tak. Nesvatost, která špiní a z reproduktorů se krom hbitých tónů povalí také saze a mour. Trochu toho divokého poctivého svérázného black metalu není nikdy na škodu. Chcete se rozhýbat? Naštval vás šéf, kolega, nebo kdokoli jiný? Došlo pivo v lednici? Pusťte si ve vašem přehrávacím systému Djevelens Evangelie a myšlenky budou během několika málo minut zadupány do země. Soustřeďte se na ty drtivé riffy a klasické melodie, které tento jedinečný žánr nabízí. Povšimněte si vynikajícího zpěvákova hlasu, který svůj rozsah nenápadně provětrává. Tohle je takříkajíc pekelná jízda. Můžeme zde mluvit o černo černých bubácích, kteří vystrkují růžky, kopýtka a zle se mrštící ocásky. Můžeme zde hovořit o hanobení církevních hodnot a dogmat. Anebo se na tyto doprovodné, leč nezbytné, šaškárny můžeme vykvajznout a plně se hroužit do libých tónů opravdového black metalu.

 

Deska vás strhne od samého začátku, nastolí živelné tempo a nepovolí. Je to ale tempo střední, které sluší kapele nejvíc. Během něj totiž lze nejlépe vnímat jednotlivé nástroje, kterým dělá pomyslného vůdce samotná kytara. Krásně na ruku jí jde vokál, se kterým je zacházeno střídmě a svou barvu volí dle naléhavosti dané pasáže.To vše jsou malé detaily a drobné střípky, které když seskládáte dohromady, vznikne vám krásná mozaika připomínající poněkud znetvořený výjev svaté ikony, ne nepodobný obrázku, který zdobí hlavní obal nahrávky. Je mi však jasné, že pro jedince black metalem nepolíbené, zůstane tato deska jen další bezduchou sypačkou a hrubou vymlacovací mašinérií bez ladu a skladu. Každé zboží má svého kupce a pokud jste náruživí sběratelé černého kovu, tento uhel by vám neměl proklouznout mezi ušima. Řemeslo, kterým vůdčí představitel kapely Ishtar vládne, mu jde pěkně od ruky a tento produkt nechá hmatatelný otisk v historii nové éry black metalu. Výtvor striktně pro zaprodance tohoto žánru, k tomu už netřeba co dodávat. Zkrátka vynikající black metal. Ugh!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky