Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Congregation - Promulgation of the Fall

Dead CongregationPromulgation of the Fall

Garmfrost27.5.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Dead Congregation dokázali, že se dá krásně vyvinout a zároveň zůstat věrný svému pojetí brutální hudby.

Ne pokaždé se začínající skupině podaří prorazit stylem Dead Congregation, která ihned zaujala undergroundovou společnost svým debutujícím ípíčkem. „Purifing Consecrated Ground“ získalo doslova kultovní status a v mnohých očích zůstalo shnilé minidílno nepřekonané. Já si našel cestu k DC až s debutem dlouhohrajícím a sice „Graves of the Archengels. Většinou se ošklíbám odporem k novým oldschool death metalovým smečkám pro nižádnou autenticitu a raději je vidím v současném hávu. Nicméně Dead Congregation znějí přesně jako to nejlepší, nejzlejší a hlavně nejchorobnější z první půle devadesátek. Zároveň nepoužívají příliš vlezlé retro postupy, tedy dobové ladění nebo skladatelské aranže. Dle mého názoru se krásně hodí do mého srovnávání nejlépe právě tím, že tenkrát ty nejvýznamnější skupiny také neuznávaly postupy a ladění konkurence. Ortodoxnost a konzervatismus se vyvinul až s postupujícím věkem.

 

Od debutu uběhlo dlouhých šest let, vyplněných jedním splitkem s Hatespawn. Podepsal se čas na soundu morbidních Řeků? Řekl bych, že příliš ne. Opět se nám nabízí riffované death metalové zlo s přesahem do doomových bažin či sirnatých oscilací neznabohů a antikristů. Zvuk je oproti minulosti lehce zmodernizovaný, takže víc sedí v přítomnosti. Prakticky neměnná sestava by vybízela k představě lelkování na místě, ale hned při prvním poslechu slyšíte výrazný posun, jak po hráčské stránce, tak po té skladatelské. Větší vyzrálost a síla melodií v sólech sice lehce brzdí neúprosný tah na branku předchůdců, ale stále se jedná o temné dílo s nevšední chutí.

 

Umístit „Only Ashes Remain“ hned na začátek alba byl výborný nápad. Otvírák jak víno vás perfektně naladí na tu správnou vlnu. Prásknutí do bubnu, zběsilé tempo, hluboký growl, přesahy do hrozného doomu a rychlá sóla hodná starých kytarových frajerů. Kluci si umí poradit s atmosférou nebývale suverénně. Aniž by klouzali do romantických trylků, jsou mnohdy velice melodičtí a zároveň monstrózní. Závěr songu je pak už začátek titulní doom metalové ohavnosti. „Serpetskin“ se pak bez varování vrací k naléhavosti a blast beatům. Urgh! To je síla! Pak ale spadnete po hlavě rovnou do ultra pomalého obludária. V podstatě tento model pak uslyšíte během alba pořád a nadšená nálada by mohla trochu uhasnout, ale jen do doby, než spustí velice silná „Nigredo“. Naléhavostí ničivé bouře umí vtáhnout do víru zběsilosti a bez milosti vás rozcupovat. Náhle v onom klidu před naprostou devastací před koncem skladby ztiší váš strach, aby pár takty na konec zabila i ten zbytek, co přežil. „Schisma“ přesně pokračuje, kde skladba „Nigredo“ přestala, ale rychlé tempo je často střídáno groove riffovačkami až opět do doomu sklouzávající náladou v epickém duchu. „From a Wretched Womb“ je dominantní megabrutální kolos na závěr s neutuchající silou, která skončí tak náhle jako život sebevraha pádem do propasti.

 

 

Dead Congregation dokázali, že se dá krásně vyvinout a zároveň zůstat věrný svému pojetí brutální hudby. Myslím, že ubylo black metalových nálad, které úžasně zaviřovaly debut, ale zase se přidalo na intenzitě změn vnitřních pocitů, takže vás nutí padat a zase se dusit v neúprosném tlaku. DC znějí přesně jako to nejlepší před pětadvaceti lety s nohama pevně v současnosti. Věřím, že jejich skladby mají šanci dostat se do death metalové učebnice, kde budou vedle svých vzorů (které dnes povětšinou lehce zastíní) navždy působit na svoje následovníky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pavča / 27.5.14 10:24odpovědět

Nový album je zas o něco lepší než předchozí :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky